Největší filmoví skladatelé v Rudolfinu – jaký byl závěr Composers Summit Prague 2022?

Od závěrečného koncertu Composers Summit Prague 2022 jsem čekala hodně. Pražské Rudolfinum v úterý 26. 4. hostil světová jména filmové hudby. Hollywoodští skladatelé totiž v Praze několik dnů před koncertem na jedné z nejzajímavějších hudebních akcí v České republice přednášeli.

Zuzana Michlerová, Chris Young a Dominik Svoboda. Tito všichni se vystřídali na jednom pódiu. Nebudu vám lhát – dřímaly ve mě i obavy z toho, zda to český pořadatel Soundsgate organizačně zvládne. Ale abychom to zkrátili: Zážitek byl tak skvělý, že se to nedá v jedné větě popsat!

Napětí ve dvanácté řadě

S velkým napětím a dychtivostí se s dcerou usazujeme v křeslech s čísly 33 a 34 v řadě 12. První vítězství máme za sebou – stihly jsme to. Sálem se mezitím rozezní Snow Queen Suite od Paula K. Joyce.

Je to kouzelné. Pohádková hudba vyvolává dojem, že se díváte na zasněžené pláně se sobím spřežením. Zarazilo mě, že k vychutnání hudby nepotřebuji film. Aby ne – hudba k filmu vznikla jako první.

„Neuvěřitelná velkolepost, city, dojetí a krása.“

Následuje Thorgal Suite od Dominika Svobody. Ani sympatie ke skladateli ve mě nepotlačí vnitřního kritika, který lehce ztratí pozornost. Stačí, když vnímaná hudba nemá dostatečnou hloubku a obsah. Dominik Svoboda ale do světa poslal skladbu, ke které jsem si poznamenávám: “neuvěřitelná velkolepost, city, dojetí a krása.”

Dominika vystřídal jako skladatel i dirigent Antoni Komasa Lazarkiewicz se dvěma částmi z velmi introvertní suity k životopisnému dramatu Šarlatán. Orchestr to zdaleka nerozbalil tak jako v úvodních dvou skladbách koncertu. Charlatan suite je výrazná skladba s dominujícími violoncelly vytvářející podmanivé myšlenky.

Skladba Fuente de Vida od krásné a plavovlasé víly Zuzany Michlerové změnila atmosféru na esteticky nevýraznou filmovou hudbu bez obsahu. Tahle hudba si mou pozornost příliš neudržela. Naivní pozitivita v praxi.

Následuje skladba Always Too Soon od mladého slovenského skladatele Matúše Ľuhového. Kus otevírá klavírní sólo, které se v různých obměnách vrací. Další ukázka filmové naivity? Matúš Ľuhový je mladý skladatel, který své nejlepší kusy ještě ukáže.

Jiří Hradil a jeho Černý sníh s tenorem Petrem Vaňkem, který kromě pěveckého sóla v tomto čísle také celý večer moderoval, mi nabídli emočně a zvukově zajímavý prožitek. Černý sníh není ta nejvelkolepější skladba s koherentní formou, v posluchači ale živě vzbudí pocity děsu, živelnosti a stínů.

Hravý Christian Henson a monumentální Christopher Young

Sedmé dílo večera vytvořil britský skladatel filmové a herní hudby Christian Henson. Začátek v podobě tichých smyčců v neurčité tónině se rozlil v poněkud nepřekvapivý Dur. Záhy se však hudba začala velmi živě měnit a využívala různorodé a netypické hudební prvky.

Pasáže ve zlověstných sekundových postupech střídají nevinný zvuk příčných fléten. Jako reakci orchestr zjemňuje zvuk dusítky jen pro to, aby se charakter hudby změnil v žánrově odlišný valčík. Celek působí hravě, byť jako typická filmová hudba: nelogicky rozkouskovaná a měnící se podle potřeby scén filmu.

Poslední skladba první poloviny koncertu patřila Christopherovi Youngovi a jeho Spiderman 3 Suite. Velkolepé, akční a emotivní – vše, co čekáte od hollywoodského blockbusteru, vykreslí samotná hudba. Zde si poprvé říkám, že takto pompézní skladba snese i větší prostor než Rudolfinum. Po posledních tónech lidé začínají s potleskem, po kterém následuje dvacetiminutová přestávka.

Vstup filmového mága

Druhou polovinu koncertu otevírá svou House of Cards Suite Jeff Beal. Skladatel je považovaný za uznávaného jazzového instrumentalistu a všestranného skladatele, který ve své tvorbě kombinuje prvky komponování i improvizace.

Zvukomalba xylofonem, smyčce, flétny, klavír, žestě, kontrabas dodávající celému dílu hloubku – to vše jsem z House of Cards slyšela. V rámci skladby jedna charakterová část plynule přecházela v další, zcela odlišnou. Na první pohled zajímavé, ve mě ale Bealovy kompozice nezanechaly výraznou stopu.

Jinak tomu ovšem bylo u Potrait of Marriage, který zazněl jako druhé dílo od Jeffa. Fascinující bylo, že tuto hudbu nejen složil a dirigoval, ale zahrál v ní také impozantní sólo na trubku. Portrait of Marriage jsem si užila od začátku do konce jako podmanivě jazznutý hudební zážitek se super feelingem.

Na topole pod jezerem…

Amerického skladatele vystřídala česká scéna a s ní přichází na řadu Hastrman Suite od Petra Wajsara. Suita vychází z hudby vytvořené pro stejnojmenný film z roku 2018 a Petr Wajsar za ni tehdy obdržel Českého lva.

Tajemný začátek, v němž se rozline harfové sólo je plné magie a krásy. Dominující emocí je osamělost, ponurost a melancholie. Překvapila mě hloubka, jakou čeští autoři do hudby vkládají.

Světová premiéra Fireheart

Po Wajsarovi přichází na řadu Chris Egan se světovou premiérou hudby z filmu Fireheart. Je to další dirigující skladatel a hudbu jsem vnímala jako pohádkovou, třpytivou a pozitivní.

Z průběhu skladby odvozuji děj filmu – vše začíná idylou hraničící s velkolepostí. Pak přichází zlo, kterého se bojíme a také jsme smutní. Na řadu přijde hrdinská akce a čeká nás překvapivý konec. Sluší se dodat, že v průběhu zaznělo krásné violoncellové sólo.

Na scénu přichází orchestrátorka Harryho Pottera

Nan Schwartz, držitelka Grammy a orchestrátorka hudby k filmu Harry Potter, vchází na pódium jako pravá dáma. Pod její dirigentskou taktovkou zní orchestrální skladba Romanza, která je pro orchestr jako stvořená a prostor pro sólistický výkon v něm dostává houslista Jan Fišer. Sólo je vynikající, sebejisté a nese se přes celý sál.

Silné melodické téma pro hudbu k počítačové hře House of Da Vinci vytvořil Tomáš Živor. Hudba je skvěle zorchestrovaná, pohlcující a kompaktní. Orchestr doplnila v některých pasážích zpěvačka Kamila Nývltová, jejíž hlas se k dílu hodil, ale selhávalo ozvučení jejího mikrofonu.

Jdeme do finiše…

Chýlíme se k závěru a tam nám zbývají jen dvě velká jména z české a hollywoodské scény tvůrců filmové muziky – Elia Cmíral a Conrad Pope.

První zmíněný představil dvě ze svých děl a to Atlas Shrugged Suite s klavírním sólem Martina Levického a 4 Prague Poems of Altered Minds, part 4. Malý kus hudby k dramatu Atlas Shrugged Elia pouštěl už v rámci přednášky, v živém podání mi ale v hlavě vytanul jeden komentář: *„Rád používá sbory, ovšem v tomto případě by byly lepší opravdové.” *

Po předvedení suity na pódium vešel moderátor večera Petr Vaněk a ohlásil speciální vložku programu – udělení ceny za celoživotní dílo.

„Toto není koncert hudby, ale i koncert emocí.“

Tuto větu pronesl Roman Strejček z OSA, když se připojil k Petru Vaňkovi a pokračoval ve vykreslování autora, který si má cenu odnést: *„Prorazil v Hollywoodu, reprezentuje Českou Republiku v zahraničí, vytvořil hudbu k desítkám seriálů i filmů, jmenujme například Ronin a Habermannův mlýn.” *

Je jím Elia Cmíral. Za velkého potlesku lidí mu předali cenu za celoživotní dílo, za kterou Elia děkoval, ale všechny ujistil, že se ještě na odchod nechystá a nejedná se tak o cenu za kompletní celoživotní dílo.

Koncert končí přerušeným 4 Prague Poems of Altered Minds, part 4. Výborné skladby ve které se vkusně snoubí elektronická hudba s orchestrem. Dechberoucí kombinace stylově připomíná přelomový Matrix a stejně tak silné ve mě zanechala vzpomínky.

Skutečným zlatým hřebem večera pak byl americký dirigent a uznávaný orchestrátor, který pracoval na známých filmech s významným soundtrackem od roku 1991, mistr Co

nrad Pope

. 

Zazněla skladba Boss Baby: Love od Hanse Zimmera, kterou orchestroval a nyní dirigoval. Tenhle kus představoval krásnou tečku celého koncertu. Po více jak dvou hodinách zaplněných hudbou bych však nebyla schopna pojmout ani o tón navíc, tak vydatný rudolfinský hudební dort byl.

Poděkování orchestru

Pražská komorní filharmonie má svoje číslo vycizelované do posledního detailu. Všímala jsem si drobností – hobojistky s třpytivými rukávy i té, která si prováděnou hudbu podle výrazu tváře celou dobu přímo rozkošnicky vychutnává. Viděla jsem pekelné soustředění orchestru a zapálenou práci dirigenta Jana Kučery.

Hudební inspirace a intimní zážitek

Na koncert jsem šla s mírnými obavami a velkými očekáváními a odcházela jsem s velmi krásným kulturním zážitkem domů. Cítila jsem se obohacená jako člověk a byla plna hudební inspirace. Muzikanti podali výborné výkony a skladatelé skrze ně předvedli zajímavé počiny.

Mohou se čeští skladatelé srovnávat s produkcí Hollywoodu?

Odpověď zní – ano. Na zemi nezáleží. Každý skladatel měl během večera své místo a navzdory občasné kritice před jejich prací smekám. Všichni svou práci očividně odvedli, jinak by toho večera na pódiu při děkovačce nestáli.