5 tváří československé hudby aneb hudba za socialismu

„A to je zakázaný, jo?“ dnes už zlidovělá hláška z kultovního filmu Pupendo bavila v roce 2003 celý národ. Společně s Pelíšky představovali náhled do socialistické společnosti. S oběma filmy se pojí i soundtrack plný nezapomenutelných hitů. Jenže hudba za socialismu toho nabídla mnohem víc.

Pod pojmem *„hudba za socialismu“ *si většinou představíme Blue Effect s Radimem Hladíkem, Golden Kids a alternativněji zaměření posluchači třeba The Plastic People of the Universe. Tato jména samozřejmě patří k největší hvězdám. Tehdejší hudební úzus byl ale mnohem širší.

Posluhující umění

Pro málokterého muzikanta bude překvapením, že kulturu za socialismu ovládala všemocná ruka soudruhů. Ta měla svůj základ v socialistickém Rusku. Zde v době před válkou vládla poměrně uvolněná atmosféra, po smrti Lenina ale vše ovládla regulace tvůrčího prostoru.

Socialističtí představitelé toužili po vlastním kulturní odkazu, sami k tomu ale neměli vlastní kapacity. Prostřednictvím principu *„Poslušné odměňuje, neposlušné trestá“ * se tak snažili o ovládnutí kulturní sféry. S tím jim pomáhal všudypřítomný strach a kádrová oddělení, ve kterých se na každého umělce vedla složka.

Do roku 1968 vládla v hudbě snaha o nastolení správných hudebních postupů. Soudruzi upřednostňovali vokální hudbu s prorežimními texty, pochodové rytmy a diatoniky. Oblíbené byly také instrumentace orchestru zakomponované do moderní hudby.

V Československu vznikly umělecké oborové svazy. Pro hudebníky se stal základním nomenklaturním kamenem Svaz skladatelů, který sdružoval umělce té doby. Do vysokých pozic režim dosadil vhodné osoby, které dohlížely na to, aby se hudba v socialismu ubírala tím správným směrem.

Hudba za socialismu po roce 1968

Odlišná situace nastala po 21. srpnu 1968. S ohledem na rozvolněnou atmosféru po Pražském jaru si kulturní činovníci uvědomovali, že **původní správné postupy již nelze déle vyžadovat.

Rozpustili tedy umělecké svazy a to jen proto, aby vzápětí založili svazy nové složené z tzv. zdravého jádra – tedy osob loajálních k socialistickému režimu. Těchto osob bylo ovšem tak málo, že bylo nutné přizvat i méně konformní umělce.

Díky tomu vznikl poměrně široký prostor pro avantgardu. Režim sice nadále sledoval směr, kterým se hudba za socialismu ubírala, nezáleželo mu již ovšem na postupech, kterými tohoto směru dosáhla. Stěžejní byla prorežimní tematika, dobrý kádrový posudek umělců a tvorba programní hudby.

Legendy českého undergroundu

Rozvolnění ovšem neznamenalo konec represím. Naopak rok 1968 a **nástup normalizace **znamenal ještě větší kontrolu veřejného umění.

To ovšem dalo ideální podhoubí pro vznik undergroundu. Neoficiální a ilegální hudba se točila především kolem skupiny The Plastic People of the Universe. Ty založil v roce 1968 baskytarista Mejla Hlavsa a jako umělecký vedoucí do tělesa nastoupil Ivan „Magor“ Jirous.

Netřeba dodávat, že skupiny jako The Plastic People of the Universe, DG37, Umělá hmota a další byly režimu velkým trnem v oku. Režim tvrdě potlačoval jakékoliv aktivity kolem těchto kapel. Koncerty pravidelně navštěvovala Veřejná bezpečnost a tvrdě perzekuovala členy kapely i jejich přívržence.

To ale jednotlivé kapely nezastavilo. Jak některé kapely zanikaly, nové vznikaly. Undergroundové podhoubí přiživilo i zatčení členů skupiny The Plastic People of the Universe a vzniknuvší Charta 77, jíž tato událost zapříčinilo. Kolem undergroundu se navíc pohyboval i Václav Havel, který kapelám doporučoval básnické texty ke zhudebnění a ve své chalupě na Hrádečku pořádal pravidelné koncerty.

The Blue Effect jako povolená alternativa

Vedle zakázaného undergroundu zde působily i povolené modernistické kapely. Mezi hlavní představitele patří The Blue Effect, který se zformoval v roce 1968. S kapelou se pojí i jméno Radima Hladíka, který jako jediný člen působil v tělesu od začátku až do jeho smrti v roce 2016.

Začátky The Blue Effect byly poměrně pozitivní. Kapela totiž čerpala z jazzu, který hudba za socialismu uznávala jako *„muziku utlačované americké menšiny“ *tedy dělníků. První větší problémy přišly až s deskou **Meditace **z roku 1970. Velkou měrou se na tom podílel nonkonformní život textaře Jaroslava Hutky, který byl režimu trnem v oku.

Nutno ovšem podotknout, že The Blue Effect se z patálií spojených s komunistickými represemi vždy zdárně dostal. Hutkovy texty na albu Meditace přetextoval Zdeněk Rytíř, kapela případně změnila anglický název na českou variantu Modrý efekt. Kapela si tak sice prošla problémy s vydáváním i koncertováním, v různých variantách ale skupina přečkala až do roku 1989.

Bigbít jako povolená hudba

Čtvrtou stránkou hudby za socialismu je bigbít. Kapely jako Olympic či Katapult byly režimu sice trnem v oku, ale podobně jako The Blue Effect z problémů vybruslily.

Pro bigbítové kapely byly důležité tzv. přehrávky. Během nich se před zkušební komisí složenou z místních partají zastupujících kulturní dění v regionu předvedly a čekaly na verdikt. Ten na sebe zpravidla nenechal dlouho čekat. Bigbítové kapely tak byly často tělesa dvou tváří – slušné těleso na přehrávkách a rockeři během koncertů.

Většina bigbítových kapel navíc udělala ústupek v českých textech a názvech. Díky tomu se dostaly pod zorné pole radarů případných kritiků z řad socialistických pohlavárů.

https://youtu.be/EOASfu9MjDs

Když vykvete růže z poupěte

Tím se dostáváme k poslední tváři, kterou nám hudba za socialismu nastavuje. Tehdejší pop a umělce dnes považujeme za odpadní stoku prorežimních umělců. I tato strana má ale dvě mince.

Jména jako **Michal David, Václav Neckář a Karel Gott **dnes známe prakticky všichni a spojujeme si je s vlezlými popěvky. Na vše je ovšem třeba nahlížet v dobovém kontextu. Ačkoliv následující odstavce nemají za cíl umělce ospravedlňovat, je třeba si uvědomit motivace, které k tomu muzikanty vedli.

Michal David, vlastním jménem Vladimír Štancl, ve svém mládí vystupoval jako nadějný jazzový pianista. Až k příklon k tehdejšímu šíbrovi a kmotrovi hudební scény Františkovi Janečkovi znamenal jeho příklon k pop music.

Typickým rysem pro socialistickou pop music je také přejímání západních písní s českými texty. Pro tehdejší hitmakery se jednalo o nejjednodušší verzi toho, jak vystavět hit. Využily v té době méně známou západní hudbu, otextovali ji českým textem a následně vydali jako přední stranu gramofonové desky.

Tento článek nemá za cíl podrobné zmapování toho, co nám hudba za socialismu přinesla. Jeho cílem je spíše představení odlišných tváří a uvedení známých hudebních jmen do dobového kontextu. Doba, kterou si dnes vybavujeme jako černobílou, totiž rozhodně nebyla dichotomicky dvoubarevná.

To nejlepší z dob minulých v playlistu #Fortissimo

Zaujala vás hudba za socialismu a chcete si připomenout její největší jména? Playlist #Fortissimo na Rádiu Géčko vám představí nejznámější umělce, které tehdejší doba objevila. Hodinu hudby od undergroundu po socialistickou pop music tak představuje soundtrack svojí doby.

Zaujal vás pořad Fortissimo? Pusťte si starší díly. Každých čtrnáct dní vám na Rádiu Géčko od 19:00 přinášíme hodinu hudby na vybrané téma.