Jak si ničíme hudební trh

Můj příběh má celkem klasický scénář.

• Volající: „Dobrý den, rádi bychom vás poptali na tento termín.”
• Heidi: „Dobrý den, ano, v tento termín mám čas. Co vám mohu nabídnout za hudbu a na jak dlouho?”
• Volající: „Chceme v průběhu večera dvakrát třicet minut a aby hudba korespondovala s naším tématem. Je to pro dobrou věc, máme trochu charitativní zaměření. Když vystoupí více muzikantů, bude to skvělé.”
• Heidi: „Aha, ano, dobře, výborně! Mohu vám navrhnout hudební balíčky a poslat e-mailem?”
• Volající: „Jasně, svět je krásný a určitě se dohodneme, těšíme se.”

Píšu mail. 

Posílám mail. 

Měsíc se nic neděje.

Odpověď

:

 „

Pardon, pardon, tak my bereme tu nejlevnější službu. Ne proto, že bychom ji chtěli, ale víc se nám za to dávat nechce, tak abychom měli aspoň něco.” 

Jasně, to

charitativní zaměření

mě mohlo trknout.

Je to tedy tak, že chceme všechno, co hudba jen nabízí: top parádu, kvalitu, spolehlivost, nadšení, krásu, kultivovanost tónů a zábavu. Ale nechce se nám za to platit. Proč?

„Seš přece muzikant, pojď si zahrát!”

Opět jsme u toho. Muzika není vnímána jako tvrdá dřina, ani potřebné povolání, které by se mělo ocenit nejen potleskem, ale i odpovídajícím honorářem. 

Trochu mi to zavání pokrytectvím. Kdo dnes a denně neposlouchá nějakou hudbu?

• V autě.
• V práci.
• Při učení.
• Při úklidu.
• Na párty.
• Jen tak pro pobavení a osobní relax.

Zdá se mi, že si společnost přitom neuvědomuje, odkud se hudba vlastně bere.

Největší popová hvězda, která dělá tu nejkonzumnější hudbu na světě, tvrdě makala, aby byla tam, kde je, a aby se její singly hrály. Aby vyprodala velké koncertní haly. Aby si ji malé holčičky lepily na dveře svých pokojíčků.

Hledá se viník

My, muzikanti, si za to můžeme sami. Lidi nic nepochopí, když jim nic nevysvětlíme. Ne nadarmo se říká, že jen blázen dělá věci stejně a očekává jiný výsledek.

• Není v pořádku hrát na svatbě za 600 Kč.
• Není v pořádku strávit několik hodin nahráváním ve studiu a dostat za to pětikilo.
• Není v pořádku vystoupit na VIP akci, nechat si namluvit, že to je charita a dělit se s kolegou hudebníkem o 1500 Kč napůl. 

Není to správné, a my, muzikanti,

vymřeme,

když se nezměníme.

Lásko, bože, lásko

Hudbu dnes obstojně složí i zahraje robot. Technicky možná dokonalejšímu výsledku ale chybí srdce. A o to jde v hudbě především.

Všichni dobře víme, že nejžádanější složkou v umění jsou emoce. Krásným příkladem je hudba využitá v reklamě. Ta nám prodává pocit z produktu nabízeného v reklamě. Emoci ze zboží, které si chceme koupit. 

Umění hudby

Hudba hojí a hladí naši duši. Hudba nám pomáhá se vyvztekat, prožít radosti i strasti života. Do jaké hloubky v nás tyto emoce vzbudí robot? Do jaké míry to zvládnou lidé, kteří se na svoje hudební povolání celý život připravují, ale pak nejsou dobře zaplaceni? 

Je to jednoduché. Bez práce nejsou koláče. A já upozorňuji na to, že muzikant ty koláče často nemá ani s tou prací, protože lidé si neuvědomují hodnotu jeho práce. Neplatíte reálně za dvě minuty živého vystoupení, ale i za moře hodin práce a přípravy předtím. Bohužel si to neuvědomují ani muzikanti samotní, a tak často ohýbají hudební trh stanovením nereálné částky za vlastní hudební produkci.

Vede to k tomu, že hudebníci vymřou, protože přesměrují své pracovní úsilí k lépe placeným činnostem. Každý totiž ve svém životě zmiňované koláče potřebujeme, abychom neumřeli hlady.

Ať je to fér

Hudebníci! Kolegové! Uvědomme si, že to, co světu svou hudbou dáváme, je cenné. V živé formě je to dnes dokonce nesmírně cenné, protože díky reprodukční technologii je živá hudba mnohem vzácnější než dřív.

Pravda, děláme svou práci rádi a to je samo o sobě odměnou. Ale stále to ještě neznamená, že by práce dělaná s láskou a vášní neměla být i dobře zaplacená. Nabízejme tedy své služby za správné a pro obě strany férové ceny s vědomím, že hudba má v životech lidí odjakživa svoji hodnotu a my ji tímto způsobem pomáháme ve světě zachovat.