Luboš Hrdlička: Závisláci – Slovo úvodem

Folkový písničkář Lubomír Hrdlička si prošel cestu do pekla a zpět. I tak se dá bez jakéhokoliv přikrášlování a dramatizování nazvat jeho životní cesta. Luboš je zakládající a dnes již bývalý člen folkové kapely Nezmaři, má za sebou působení ve známém folkovém duu M+L a před pěti lety se naposledy napil alkoholu. Svoje zkušenosti s bojem s alkoholismem shrnuje v knize Závisláci.

Události, které tomuto rozhodnutí předcházely, popisuje ve své knize Závisláci. V knize se mimo svoji vlastní závislost věnuje alkoholové závislosti v České republice obecně a krátce po vydání knihu rozšířil o závislost, které se říká netolismus – závislost na internetu. Závisláci tak nejsou jenom sondou do jeho vlastního boje, ale do české společnosti celkově.

V dnešním článku máte možnost nahlédnout a přečíst si nijak neupravenou první kapitolu z knihy Závisláci. Ačkoliv se nejedná o příjemné téma, věříme, že ho oceníte.

Závisláci

Slovo úvodem

Letos v srpnu, píše se rok 2020, to bude pět let, kdy jsem se naposledy napil alkoholu. Předcházel tomu dost šílený zážitek, který měl naštěstí relativně dobrý konec. Hrál jsem s kapelou na jedné velké akci v Pelhřimovském pivovaru. Bylo horko, spousta lidí, dobrá atmosféra. Známí a kamarádi nám nosili spoustu alkoholu – pivo, tvrdý, bylo toho opravdu hodně.

Lil jsem to všechno do sebe jako bezedný. Při druhé sérii našeho vystoupení, čili asi po hodině hraní, už jsem byl, lidově řečeno „na šrot“. Nebyl jsem schopen skoro vylézt na pódium.

Můj výkon byl strašlivý, samozřejmě. Bylo mi to jedno, byl jsem úplně mimo.

Nakonec jsme to nějak dohráli. To nejhorší ale teprve přišlo. Bylo kolem desáté hodiny večer a já sedl za volant auta. Byla tam se mnou má tehdejší přítelkyně. Dodnes mi není jasné, proč mi vůbec dovolila to auto nastartovat a jet. Ale to už je dnes vedlejší. Měli jsme jet do Sedmihorek v Českém ráji, kde jsme měli druhý den hrát představení pro děti.

V tom totálním alkoholovém opojení, kdy jsem o sobě vůbec nevěděl, jsme ujeli asi pět – šest kilometrů za Pelhřimov.

„Vůbec jsem netušil, kde jsem a jsem se tam dostal.“

Vzbudil jsem se v půl šesté ráno na autobusové zastávce u Kojčic. Ano, Kojčice u Pelhřimova. Kolem projel kamion, rozhoupal mi auto a já se okamžitě pozvracel. Přímo v tom autě. Vůbec jsem netušil, kde jsem a jsem se tam dostal. Přítelkyně byla pryč, neměl jsem tušení, jestli jsem ji třeba někde nezabil a nevyhodil z auta. Totální okno. Samozřejmě, a naštěstí, se jí nic nestalo. Prostě se sebrala a utekla.

Pro mě osobně to bylo, jako bych dostal pěstí. Bylo mi zle – fyzicky i psychicky.

Ani nevím, jak jsem dojel domů, do Českých Budějovic. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem nikoho nezranil, nebo, nedejbože, nezabil.

Domů jsem se připlížil jako spráskaný pes. Bydlel jsem sám, takže jsem se zavřel doma a celý den vůbec nevylezl ven.

Hlavou se mi honily nejrůznější černé scénáře, co všechno se mohlo stát. Tehdy jsem si řekl, že musím vyhledat pomoc, už to sám prostě nezvládnu.

„Chlast mi chutnal.“

Měl jsem za sebou období, kdy se můj problém neustále stupňoval. Ne, že bych pil každý den, ale když už, tak téměř do bezvědomí. Začal jsem mít „okna“, několikrát jsem spadl u nás v domě ze schodů a ráno se divil, proč mám po těle takové modřiny.

Chlast mi chutnal. Pil jsem pivo, míchal do toho zelenou, tvrdý alkohol, víno – prostě co teklo.

Hrál jsem s kapelou a nebyl pro mě problém sednout opilý za volant a jet domů. Ale až teprve v tom Pelhřimově jsem řídil v takovém stavu, kdy jsem o sobě vůbec nevěděl.

Bod zlomu.

V tomto stavu jsem si vzpomněl, že mám kamarády, kteří si prošli ještě horším martýriem než já. Jsou to Pepa a Minka Štrossovi. Pepa měl obrovské problémy s alkoholem a jeho žena Minka s ním prožívala celou alkoholickou „kariéru“.

Hned jak jsem se probral z alkoholického opojení jsem jí zavolal s prosbou o pomoc. Vylíčil jsem jí svůj problém a ona řekla, že zná někoho, kdo by mi mohl pomoci. Terapeuta z léčebny v Nechanicích u Hradce Králové, Cyrila Martinka.

Zavolala mu a on byl ochoten se sejít a vyslechnout mě.

Sešli jsme se za pár dní u Cyrila na chatě i s Pepou a Minkou Štrossovými. Cyrilova první věta zněla: „Kdo tě sem poslal ?“ Až posléze jsem se dozvěděl, že 99 % závisláků tvrdí, že je poslal někdo z rodiny, oni mají svůj problém „pod kontrolou“.

Na to jsou terapeuti vyloženě alergičtí a je to pro ně jakýsi „vstupní test“, jak to ten závislý člověk vlastně myslí. To jsem v té chvíli samozřejmě vůbec nevěděl, a tak jsem popravdě odpověděl, že mě nikdo neposlal. Prostě přestávám zvládat alkohol a bojím se, kam až mě to může zavést.

Potřebuji radu nebo pomoc. Ale sám za sebe.

Vylíčil jsem Cyrilovi svůj problém. Jak často piju, s jakými následky, co piju. A že mám strach. A že vím, že už začínám být pouhou hříčkou svých démonů. Cyril mě pozorně poslouchal, potom nám všem uvařil kafe – a pustil se do mě.

S každou jeho větou jsem se v křesle zmenšoval. Neposlouchalo se mi to dobře.

Říkal, že jsem kvartální alkoholik a líčil mi, co mě čeká, když nepřestanu. Vyděsilo mě, když mi dost tvrdě řekl, že jsem zralý na léčebnu a že léčby trvá čtyři měsíce.

Vzepřel jsem se – na čtyři měsíce! V žádném případě – mám kapelu, domluvené hraní, a spoustu dalších povinností.

Léčení odmítám.

Cyril jenom pokrčil rameny s tím, že je to moje věc a že mi dává tak dva, tři měsíce. Pokud budu pokračovat tímto způsobem, zavolám mu sám, aby mě do léčebny přijal. Seděl jsem jako zmrazený a nebyl schopen slova. Jenom jsem pasivně poslouchal, o čem se Cyril baví s Pepou Štrossem. Vzpomínali na společné známé z léčebny v Nechanicích, kde byl Pepa několikrát na léčení.

Po chvíli jsem začal doslova valit oči, to když jen tak mezi řečí vzpomínali na nějakého Frantu – a co prý dělá? No, co by – vrátil se z třetího léčení a skočil z Nuseláku. Nedal to.

A co Máňa, jak to zvládá? Máňa? Tak ta sedla opilá do auta, vezla svoji dcerku, nabourala do nějakého chlapíka, toho zabila, dcerka je na ARO, Máně naměřili tři promile a přišla o nohu. Až ji pustí ze špitálu, dostane minimálně šest let natvrdo.

Takhle to pokračovalo přes dvě hodiny. Nejhorší snad bylo, když Cyril lehce konverzačním tónem vyprávěl, že chtěl Frantovi na památku vystavit parte na nástěnce, ale uvědomil si, že by to nebylo spravedlivé k ostatním, kteří zemřeli následkem závislosti.

Tak vystaví parte všech zemřelých za půl roku. No jo, ale ono jich bylo tolik, že se mu všichni na tu nástěnku nevejdou?!

Odjížděl jsem úplně vykolejený. Cesta domů trvala dvě hodiny a já, s hlavou nafouklou jako pátrací balón, si říkal – tohle nedopustím, takhle neskončím. Ode dneška se nenapiju.

Samozřejmě, že při prvním hraní s kapelou se mi všichni posmívali, že to nedám a že takových keců už slyšeli. Já jim na rovinu řekl, co se stalo a že jsem byl vyhledat pomoc. Už to nebyla legrace.

Pravdou je, že jsem měl prostě strach se napít. Ten strach ve mně ostatně sedí dodnes. Vlastně ne, dnes už se nebojím, že bych se napil. Prostě jsem alkohol úplně vygumoval.

Postupem času jsem, za pomoci dnes už manželky Dáši, dospěl k závěru, že by možná stálo za to, udělat něco pro prevenci závislostí, hlavně pro mladé, kteří jsou nejohroženější.

Neomezili jsme se pouze na alkohol, ale i na drogy a gambling. V poslední době, přesně v únoru 2020, jsme do projektu Závisláci zahrnuli i další nebezpečí – sociální sítě a závislost na nich.

V projektu Závisláci vypráví bývalí alkoholici, drogově závislí, gambleři, ale i oběti závisláků své příběhy. Není to vůbec veselé povídání, je hrozné, kam až může závislost člověka dovést.

S některými aktéry jsem se spřátelil, s některými jsem kontakty raději přerušil, ale to je život. Co jen vím, je to, že nikdo z nich „nezrecnul“ a to je velice dobře.

Na druhé straně jsou oběti, které si i po létech nesou psychické následky…

Držím jim i sobě palce, ať jsme do smrti „čistí“.

---

Víme, nejde o jednoduchý a ani krátký text. Proto jsme se po dohodě s Lubošem dohodli, že první kapitolu knihy Závisláci nabízíme ke stažení v pdf.

Kompletní knihu Závisláci koupíte na webových stránkách agentury LH.