Podcast Frontwoman #10: Duševní zdraví muzikantů

Duševní zdraví je v posledních letech stále častěji celospolečensky skloňovaným tématem. Ale co duševní zdraví muzikantů? V nové epizodě pořadu Podcast Frontwoman probírám spolu s hudebníkem a skladatelem Kubou Rybou důvody, proč je mezi muzikanty tak vysoké procento těch, kteří mají psychické obtíže, a Kuba velmi otevřeně sdílí svou vlastní zkušenost s úzkostmi, panickými atakami a depresí. Zároveň se zamýšlíme nad různými spouštěči (mimo jiné trémou) a hlavně nad cestou k uzdravení.

Na začátek nějaká ta čísla

V roce 2016 britská platforma Help Musicians uskutečnila průzkum, kterého se zúčastnilo 2000 muzikantů-profesionálů, a výsledky pravily, že sedm z deseti dotázaných trpělo úzkostí nebo panickými atakami, přičemž vice než dvě třetiny mělo zkušenosti s depresí. Celkem šlo mezi vzorkem z muzikantského spektra o třikrát větší podíl než ve většinové populaci.

Jiná studie, kterou v roce 2019 provedla švédská digitální platforma Record Union, měla výsledky podobně znepokojivé – dle tohoto výzkumu se s nějakou formou duševního problému potýkalo 73 % nezávislých muzikantů a pokud by se bralo v potaz pouze zameření na věkovou skupinu od 18 do 25 let, tohle číslo stouplo na dokonce 80 %.

Být muzikantem znamená odkrývat své nitro a hraním hudby ze sebe vydávat energii a emoce. Může to však být i důvodem, proč jsou umělecké duše zranitelnější a náchylnější k obtížím.

Všude kolem jsou spouštěče…

Svět hudby a běžná rutina muzikanta zároveň skrývá mnoho takzvaných spouštěčů. A ty jsou všude – je jedno, zda je muzikant profík, anebo hraje doma v pokoji. Můžete namítnout, že je trochu nepochopitelné, pokud má profesionální muzikant psychické potíže, jenže… Třeba jedno takové pořádnější turné (neplést s tradičními českými „víkendovkami“), to dokáže být pořádný záhul na psychiku. Na jednu stranu člověk žije svůj sen a dělá, co ho baví, takže „si nestěžuj, aspoň nemusíš chodit do háku“, ale co všechny ty věci jako obrácený biorytmus, málo spánku, věčné cestování, ne zcela ideální životospráva, tlak na výkon, každodenní boj s trémou, nutnost socializace a sinusoidální dynamika, kdy se z pódia před tisíci lidmi vracíte do tichého tmavého hotelového pokoje a jste tam sami.

Fyzický i duševní balanc je v hudebním prostředí velmi vzácnou komoditou, proto se nelze divit, že si mnoho dnešních profesionálních muzikantů v rámci zachování psychického zdraví namísto sezení v knajpách radši dá meditaci, ráno si místo střízlivění dojdou zaběhat a Mekáč na dálnici vymění za tofu v krabičce. Sex, drogy a rokenrol jsou sice hezká věc, pokud po tom opravdu prahnete a umíte s tím nakládat, ale mnoho vyznavačů takového životního stylu bohužel skončilo předčasně pod drnem, anebo s mentálním i fyzickým zdravím v naprostém rozkladu.

… a je jich opravdu dost

Člověk ale nemusí být hudební star korzující po celém světě, aby mu na rameno plíživě zaťukaly úzkosti, panické ataky anebo deprese. U amatérských nebo semi-profesionálních muzikantů to může být frustrace z dlouhodobého neúspěchu, která může v úzkosti přejít, anebo třeba tlak na větší výdělky, když už hudebník tráví preludováním a koncertováním tolik času na úkor rodiny, případně i podvědomé srovnávání se, když nastavují zrcadlo sociální sítě a na nich prezentované všechny ty úspěchy a čísla všech ostatních.

A pak tu samozřejmě může nastat určité popírání sám/sama sebe: když je někdo introvert, ale hraní v souboru si (pochopitelně) žádá vylézt na pódium před publikum. Někomu to vyhovuje a na stagi se okamžitě převtělí v charismatického lva salónů, jiný s tím bojuje až na pokraj mentálního vyčerpání. Stejně tak socializace: někteří se zkrátka s lidmi bavit nechtějí a necítí se komfortně. Jenže komunikace s fanoušky je důležitá, takže musíš. Nevysloveným koncem věty pak bývá: i když nechceš.

V neposlední řadě je tu pokoncertní depka (obohatila jsem během podcastu Kubu, neboť nevěděl, že toto je opravdu oficiální a popsaný termín), kdy veškerý adrenalin, dopamin a další mozkové chemikálie navozené koncertem takzvaně dojedou a muzikant se může v neděli cítit prázdně, otupěle a nemá z ničeho radost. Pokud jste toto někdy zažili, nebojte se, je to normální a dá se s tím pracovat.

Závěrem

Jak vidíte, mocně jsem se rozepsala – a to jsem ještě ani nenastínila, jaké zkušenosti a zážitky má Kuba. Věřte, že jich má mnoho, o mnoha z nich v novém díle podcastu mluví velmi upřímně a já jsem za to moc ráda, protože věřím, že naše diskuse může pomoci, pokud se někdo z vás s něčím podobným potýká. V případě, že se toto téma netýká přímo vás, ale mohlo by být relevantní pro někoho z vašeho okolí, sdílejte jim prosím tento díl a dejte s nimi řeč. Jak Kuba v podcastu správně říká, nejdůležitější je umět si říct o pomoc – anebo pomoc nabídnout, jestliže vidíte, že ji někdo potřebuje.

Podcast Frontwoman vzniká pro magazín Frontman. Originální příspěvek naleznete zde:

https://www.frontman.cz/podcast-frontwoman-10-dusevni-zdravi-muzikantu