Zlatá sedmdesátá – tajemství sexu, drog a dřiny

Sedmdesátá léta se pod přízviskem bigbítové éry permanentně zapsala nejen na rukávy motorkářů. S neodmyslitelným přívlastkem sexu, drog a rock‘n’rollu zní sedmdesátky jako nejpřesnější definice pestře prožitého mládí. Je to doba, kdy se překračují tabu a narkotika se užívají po hrstech, většinou všechna najednou. Zároveň to je ale období stále probíhajícího boje mezi usedlou generací a mladými revolucionáři, mezi které se neodmyslitelně řadí i muzikanti.

Hudba pro každého?

V sedmdesátých letech rock dospívá, vyvíjí se a dostává podobu hard rocku. Vznikají podžánry pro širší publikum, klasický rock’n’roll se větví do tvrdších, artističtějších a punkovějších verzí. Na jedné straně slyšíme jednoduše zapamatovatelnou směs tří akordů, s bouřlivým textem kritizujícím společenské dění. Ta představuje pohoršující vzkaz mířící z garáže k soudu. Na druhé straně zní složitá rhapsodie s hlubším poselstvím, která se kvalitou vyrovnává úrovni vážné hudby.

Trendy získávají subjektivní význam. Text se vyrovnává hudbě. Sóla se stávají prostorem pro vyjádření nástroje. Členové kapely si jsou rovnocenní a každému náleží možnost vyjádřit se.

Nová tvář úspěchu

Sedmdesátky jako by posunuly hranice vyjadřování a vymezily naprosto jinou cestu ke vlivné slávě. Umělci si nenechávají diktovat, co hrát, ale snaží se šokovat. Hraje se dravěji a hlasitěji, výtržnosti jsou působivým doplňkem koncertů, odhalená hruď, rozmazané linky a obeplá kůže se stávají zbraní. Vyvracejí se hudební struktury podle zvyklosti, okázale se vzdoruje řádu, důraz se klade na první dobu. Míra pompéznosti, ke které se muzikanti odhodlali, nepřestává překvapovat ani v dnešní době. 

Důležité není jen, jak dobře kapely hrají, ale jak dobře u toho vypadají. Jaký materiál nosí a užívají, jak velkolepou show dokážou připravit. S mottem nutného rámusu a divokého využívání publika si získávají přezdívky zuřivých býků či ozbrojených jezdců rozbíjejících harmonii. V mnoha případech jsou to ale jen nápadnější alter ega spořádaných otců či manželů.

Být rocker je postoj

Slovy hudebníka Laca Décziho

jsou rockeři ti, kteří hrají rok na nástroj, a možná na tom něco bude. Rockovou hvězdou se může stát v podstatě kdokoli, kdo se soustředí na základní principy a vyslyší přání publika. Být rocker je postoj. Postoj, který nenásilnou, ale krutopřísně přesvědčivou cestou předá vzkaz, který by jinak nikdo neviděl ani neslyšel. Pro někoho to je obrana, pro jiného protest, že už nechce žít poslušně a zapadat do stanovené třídy.

Hard rock ztělesňuje pro mnoho lidí populární hudbu nejvyšší jakosti. Pomyslný trůn si nepochybně získalo spojení kytarových riffů, dunících bicí a chraplavého hlasu. Každý velikán ale prochází svými slastmi i strastmi.

Koncerty lákají kombinací energické hudby a atraktivního zevnějšku, tu ale nejde udržet při každé náladě. 

Tíha strhujícího života

Je to obtížný boj nenechat se omámit esencemi bujarého života, která vás svádí ze zákulisí a mává pod pódiem. Vedle divoké hřívy a laku se k rockovým atributům řadí i slzy, pot a neustávající migréna. Propuká velký chtíč po uspokojení jak fyzickém tak psychickém, po těle, po extázi. Drogy přenášejí do jiné dimenze a otevírají mysl experimentům. Ty sice přispívají k účinnému odlišení od ostatních, které se jinak těžce vymýšlí, ale vyčerpávají osobní život. Břemeno rockového života unesou jen ti nejsilnější.

Hodně lidí považuje skákání na pódiu s výrazem nespoutaného dravce za laciné a hloupé. Sedmdesátkoví hudebníci jsou ale nejnáročnější na napodobování. Poezie se čte v rytmu tlukotu srdce, hard rock by se měl zpívat, jakobyste trhali své vnitřnosti. Výraz musí být pateticky procítěný. Mimořádná skladba by vás měla postavit na nohy. Proto spoustu kapel poznáte podle prvních taktů, umí to osobitě osolit. Bez zápalu, dřiny a dostatku

testosteronu výsledek ale nebude nikdy stejně výjimečný.