Bulharské buskingové dobrodružství: Týden se saxofonem v Sunny Beach a Nesebaru

Busking Bulharsko podporuje, legálně je dovolen. Zdaleka však není tak obvyklý a rozšířený jako u nás v ČR. Pouliční muzikanty potkáte jen velmi zřídka, spíše náhodně. Najít místo na hraní, kde chodí lidi, neruší už jiná hudba nebo Vás nikdo nevyhodí se zdá o dost těžší. Policie si Vás nevšímá a toleruje hraní v pozdější hodiny, i kolem půlnoci a prý i daleko později, dokonce až do 4 ráno.

VEČER PRVNÍ na místě Sunny Beach, Nesebar v Bulharsku

Neznám to tu, beru si Silvestra (stříbrný altový saxofon Amati, Kraslice) a vyrážím do ulic, absolutně nevím, kam směřuji. Chvíli bloumám, než si vyberu náhodné místo. Stojím na úzkém chodníku, natlačená na živý plot, kousek od stánku focení se s papoušky a vstupu na pláž. Po středné široké silnici proudí davy turistů a vyhýbají se autům, kočárům s koňmi a turistickým mašinkám. Pro pouliční saxofonistku příjemný městský šrumec.

Vybalím saxofon a hraju, potichu, decentně, opatrně. Trnu, co se stane, ale lidi reagují docela pozitivně, sem-tam někdo divně kouká, ale na to jsem zvyklá i u nás. Většinou děti se zastaví, poslouchají, zajímají se a už mi někdo hází první mince. Poprvé vidím, jak vypadá bulharské platidlo = leva.

Po pár písničkách se osmělím a rozjedu to na plno, jak jsem zvyklá v pražských ulicích. Nejsem si přesně jistá, zda se na tomto místě hrát smí, ale policie kolem neprojela ani neprošla a ani mě nikdo nevyhodil.

Prochází kolem kytarista, pozdraví mě, hodí mi pár drobných a prohodíme spolu pár slov. Míří hrát do centra do hudebním baru. Chce si se mnou udělat selfie, cvak, dávám mu své číslo, aby mi ho poslal a on už spěchá „na kšeft“. Tu fotku ale nedostanu a jeho kontakt jsem si nebrala.

Těsně před 22h. končím a začínám čistit saxofon. Zastaví u mě taxi, vyleze sympatický taxikář a vyzve mě hrát, tak tam hodím pár svých riffů. Dostávám tipy, kde nejlépe hrát, kudy chodí více lidí. Rozloučíme se a mizím.

VEČER DRUHÝ

Kolem šesté večerní se lidi trousí z pláže do hotelů. Nacházím křižovatku, kde ulice do oblouku lemuje mini parčík a přímo naproti stojí velký hotel s vodotrysky a zdobenou bránou z kovu.

Vytahuji Silvestra, sotva začnu, přistane mi do kufru první bankovka. Pak už zase různě drobné a najednou kromě bulharského leva i naše desetikoruna!!! Tak říkám „Děkuji“. Žádné „Thank you“ nebo „Blagodaria“, ale hezky po našem „Děkuji“. Čímž se zarazí právě odcházející skupinka a bodrý chlapík se ptá odkud jsem.

„Z Prahy.“

„Já su z Brna.“

Později večer se na doporučení z prvního večera dostanu až do centra, život tu běží naplno, všude davy lidí, stánků, světel a hluku. Reprodukovaná hudba se přebíjí navzájem. Na okraji promenády, kde už končí disko se rozhodnu to prosté zkusit.

V průběhu hraní mi přispívá i stařičký pán, celý shrbený, který opodál se svojí ženou prodává ručně vyráběné krajkové šaty. Chválí, jak hraju a podporuje mě ať pokračuji. A já se bála, že jim budu vadit.

Končím, čistím a uklízím saxofon, načež 2 metry ode mě si rozbaluje kytaru a začíná hrát „nějaký kytarista“. Ha ha. Kytarista, kterého jsem potkala první večer, fotili jsme si selfie a jmenuje se Yurij. Náhoda? Fotku mi prý posílal, tak evidentně nám nefunguje spojení, asi si uložil špatně můj kontakt. Domlouváme se, že se sejdeme další večer. A i nadále na něj nemám telefon.

VEČER TŘETÍ A ČTVRTÝ

Dorazím na dohodnuté místo v centru a stařičký pár = shrbený dědeček s bělovlasou babičkou, která právě háčkuje další šaty, mě srdečně vítají! Objímají mě. Dědeček se tetelí, že jim zahraju.

Opravdu se stalo, že jsme se sešli s kytaristou Yurijem na dohodnutém místě a dva večery po sobě to v centru pořádně rozjeli. Písničky, co hrál, jsem neznala a když mi něco vysvětloval, nerozuměla jsem mu. Ale šlapalo to pěkně. Netušila jsem, že umím hrát sóla na saxofon do neznámých písniček, zároveň tancovat a skákat bosá v rozpáleném městě a solí lepícími se prsty mačkat klapky, aniž bych dopředu věděla jaké. Prostě to šlo nějak samo. Lidi si nás natáčeli, tancovali s námi a tleskali nám.

Peněz jsme moc nevydělali, ale užila jsem si to blbnutí. Jam, improvizace. Až moc často hraju sólově, takže pak za hraní s někým jsem vděčná. Ve dvou to vždycky tak nesype, než když jsem jen sama holka se saxofonem.

Můj kamarád basák říká: saxofon je sexy a jsi holka, pak už je jedno jak hraješ. 🙂

VEČER PÁTÝ A ŠESTÝ

Další dva večery trávím už zase na ulici sama se Silvestrem, mezi 18. a 22. hodinou, střídám místa. Prodavačka ze stánku mi ukazuje, že ji bolí hlava a ať jdu hrát do centra. V centru, kde jsem hrála tři večery, už starouškové neprodávají krajky. A nečeká mé tam ani milé vítání. Sotva si rozbalím nástroj a začnu hrát, zase mě vyhazují a ať jdu hrát dál do centra. Tam ale na mě jeden protivný prodavač dokonce rovnou řve a na protest pustí příšernou diskotéku na plný pecky. Vláčím se ve vedru ulicemi, ulepená, teče ze mě, dochází mi voda, saxofon těžkne a nikde mě nechtějí. Jsem sklíčená. Propadla bych v zoufalství, ale jsem odhodlaná hrát a vydělat, tak jdu do toho na plno a odhazuji hrdost. Ten večer jsem se uchytila až na 4. pokus. Dala asi hodinku svých sax-riffů a vydělala.

POSLEDNÍ VEČER

Po mapování terénu poslední večer objevím místo, kde mě nikdo nevyhazuje, hraju naplno, ještě si to tu pořádně chci užít! A mám velký úspěch a tím i tržbu. Dokonce i pětieurovku! Kupuji si šaty, dvoje boty, pár náramků a drobných dárků.

TIPY NA ZÁVĚR

Celý týden si přesně píšu, v jaké časy, jak dlouho jsem hrála a kolik vydělala. Pamatuji si, kde můžu a kde ne. Nesmí to být úplně v centru, tam je ruch diska a protivnější prodavači, z celovečerního hluku už mají dost, a i když nikde nehraje hudba a vy hrajete velmi decentně, tak Vás prostě vyštípají pryč. Ideální se mi zdá křižovatka ulic, kudy chodí lidé do hotelů a na pláž, kde zrovna nejsou stánky, ale třeba parkoviště, park či prostranství před hotelem, které ještě nepatří k hotelu.

Doporučuji produkci v čase mezi 18. a 22. hodinou. Pokud hrajete hlavně kvůli penězům, tak kolem páté odpolední se to nevyplatí. A naučte se „blagodaria“. Toto slovo jsem za ten týden řekla min. 200x a znamená děkuji v bulharštině.