Muzikantské lidušky – úryvek z knihy Lubomíra Hrdličky

V muzice se pohybuji přes čtyřicet let. Sotva jsem se naučil pár akordů a tklivých písní, hned jsem zakládal kapelu. První se jmenovala Helios a hrál jsem v ní na bicí. Co na tom, že kapela hrála strašlivě. Od samého začátku se kolem nás točila krásná děvčata. Bylo mi šestnáct a s dívkami jsem to neuměl. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká.

Vše jsem dohnal později. Jezdil jsem na čundry a tam jsem velice záhy zjistil, že kytara a něco sladkých písní bohatě stačí. K tomu pár něžných slůvek, hluboký pohled do očí a vše šlo samo. Táborák, tma, trocha pití… Měl jsem i namále. Chodil jsem s dcerou hospodského, následně jezdil i za rodinou a po dvou měsících mi slečna vyjmenovávala, jak podědím po tátovi hospodu a jak pojmenujeme děti. To jsem vzal dráhu jak kosmonaut.

Tak jsem zase jezdil na čundry a oblboval děvčata, ale jenom krátce, neboť na jednom takovém jsem potkal svoji budoucí ženu. To byla láska na první dobrou. Zpívala a k tomu měla velké uhrančivé oči. Ani mi moc nevadilo, že v té době chodila s Karlem. Karel byl pohřebák, spal doma v rakvi a prohlašoval, že kladívko a hřebíky jsou nejzákladnější pomůcky správného funebráka.

„Po čase jsme se rozešli. Co naděláš…“

Nezapomenu historku, jak přijeli pro zesnulého dědu, který měl paruku, a ta mu pořád padala z hlavy. Manželka lamentovala, jak bude v rakvi vypadat, tak jí Karel řekl, ať jde uvařit kafe, že se o to postarají. Když se paní vrátila, paruka držela… zkrátka jako přibitá.

Takové děvče jsem si posléze vzal za manželku. Spolu jsme odehráli spoustu krásných koncertů, měli jsme poměrně známou kapelu, ale po čase jsme se rozešli. Co naděláš.

To bylo po revoluci. Nastaly tři roky totální sebedestrukce. Muzika, chlast, ženský… Tam už jsem na to šel cíleně. Zjistil jsem, jaké písničky a řeči na děvčata spolehlivě zaberou a toho jsem se držel. Stávalo se, že jsem si domů odvedl děvče, které do města přijelo s klukem. Ten zůstal v hospodě a nebohé děvče šlo s námi.

Holky byly jako uhranuté. Mladší i starší, všechny šly za námi jak za krysařem z Hamelnu. Až to bylo divné. A mně po čase začaly ty holky silně lézt na nervy. Byla to příliš snadná kořist a připadalo mi, že nemají žádnou sebeúctu.

Potom jsem se znovu oženil a manželství mi vydrželo dvacet let Zklidnil jsem se, měl jsem úplně jiné starosti. Ani tohle manželství ale nevydrželo a skončilo dost nepěkně. Ještě než skončilo, začal jsem se chovat jako urvaný ze řetězu. Nastal čas Lovce lebek. A zase v tom hrála roli muzika.

„Dělal jsem si výběrová řízení.“

Vyhlédl jsem si děvče, zeptal se ho, jakou má rádo hudbu, a věřte mi, že žádná neřekne, že muziku nesnáši. Potom jsem jí skromně naznačil, že hraju a píšu písničku, a už to jelo. Poslal jsem jí nahrávku, pokud zjihle dala najevo, že se jí to líbí, postoupila do dalšího kola.

Dělal jsem si jakási výběrová řízení. Vzal jsem děvče na výlet a podle toho, jestli nastalo souznění, následovalo završení. Ne vždy tomu ale tak bylo. Občas se z holky vyklubala totální slepice a tak skončila v propadlišti dějin. Pokud vám tohle připadá cynické, můžu vás ujistit, že v mnoha případech ty dámy velice dobře věděly, oč kráčí a nebyla to žádná neviňátka. I ony byly na lovu. Táhly se za muzikanty jako pověstná červená nit.

Mnohokrát jsme na toto téma zavedli řeč. Co je na muzikantech láká a přitahuje, když dobře ví, že jsou to promiskuitní čuňata? Bylo mi řečeno, že je to adrenalin. Muzikanti rozhodně nejsou nudní jako Lojza z Kolbenky. Je to jízda.

Mnohokrát jsem také s kapelou zažil, že jakmile začnete jenom náznakem flirtovat s dámou z publika, a to začnete, vaše partnerky se ze samé žárlivosti zblázní. Přitom jste si tyhle věci stokrát vyjasňovali. Kdepak… Jak si váš ženská zaháčkuje, už jste její.

Publikovaný text je výňatek z knihy písničkáře a kytaristy Lubomíra Hrdličky Zpověď optimistického průseráře. Výňatek z jeho druhé knihy Závislaci si přečtete u nás na webu.