Muzikantské lidušky – úryvek z knihy Lubomíra Hrdličky II.

Minule vám to nestačilo a tak vám přinášíme pokračování hledání lásky folkového písničkáře Lubomíra Hrdličky. První díl najdete na našem webu přesně tady. Muzika je pro Luboše vším. Od svých 15 let hraje na kytaru a působil v kapelách Helios, Nezmaři nebo duu L+M. A jak vzpomíná na svoje mladá milostná dobrodružství?

Vůbec bylo krásné pozorovat děvčata v publiku. S kluky z kapely jsme se vsázeli, za jak dlouho bude vyhlédnutá holčina na šrot a padne někomu do drápů. Děly se neuvěřitelné věci. Na jednom plese jsme slintali nad nádhernou blondýnkou. Měli jsme ji z pódia pěkně z nadhledu. Krasavice, štíhlá, vlasy do pasu, na sobě takový ten top, že jí koukalo ploché bříško, na zádech decentní tetování, dlouhé nohy…

Za dvě hodiny už trochu vrávorala, za další hodinu se lehce motala a kolem půlnoci se sápala na pódium. Já s basákem jsme si rychle udělali ohradu ze stojanů na noty a mikrofonů, bubeník byl v ohradě u bicích v bezpečí, takže taky pohoda.

„Teď ji oba brousí za autobusovou zastávkou.“

Odnesl to houslista. Blondýnka se otočila zády a jejím zadečkem se na něj mačkala. Chudák ustupoval, zoufale prosil očima o pomoc a přitom pořád hrál na housle. My ostatní se málem zbláznili smíchy. Samozřejmě, jsme na něj hulákali: „Jdi do ní vole, nandej jí to…“. Nakonec ji odvlekli její kamarádi a už jsme ji neviděli.

Nebo jsme hráli na maškarním bále. Tam další taková gazelka. Nebylo jí více než osmnáct. Tančila, kroutila se, dělala taneční kreace, byl to pěkný pohled. V půl jedné v noci jsme šli ven, nadýchat se čerstvého vzduchu a basák povídá: „Hele, teď tady táhli dva frajeři tu gazelku smykem, po cestě jí stahovali punčocháče a teď jí oba brousí za autobusovou zastávkou“.

Na jedné svatbě byla zase krásná černovlasá nevěsta. Běhala bosky, prostě taková víla.Něžná a jemná. O půlnoci se rvala na pánských záchodech s nějakou svatebčankou, tahaly se za vlasy a ona vykřikovala: „Já tu p*ču zabiju!“ Potom tam lítala po sále jak střelená prakem a řvala na hosty: „ Co sem lezete těmahle dveřma, já vám jasně řekla, že máte lézt tady těma!“

„Já už tu svini konečně zabiju.“

Byla tam barmanka, Míša se jmenovala. Nejprve si s námi chtěla zazpívat, ale jak viděla ten cirkus, tak jen stála za barem a mumlala: „Míšo, jsi voják, nesmíš Míšo.“ A nevěsta kontrovala: „Já už tu svini konečně zabiju.“ Na konci nám vyprávěla, že je opravdu vojanda z povolání, za barem brigádničí a s novomanžely má zkušenost už z dřívějška. Vždycky se nalili, ona se tam s někým servala a on se v jedenáct svlékal do naha. Hezká svatba to byla…

Jak jsem stárnul, držel jsem se pravidla, že s ženskou nejvíc na pusu. Ono ve výsledku nebylo o co stát. Na každém hraní bylo pravidlo, že jsem musel dostat od nějakého děvčete hubičku a považte, nikdy jsem nedostal přes hubu.

Muzikantské Lidušky jsou úžasná stvoření, bez kterých by to nebylo zdaleka ono. Život muzikantský by byl hodně ochuzen, zbyli by jenom oškliví spoluhráči a chlast. A to je někdy opravdu málo.

Publikovaný text je výňatek z knihy písničkáře a kytaristy Lubomíra Hrdličky Zpověď optimistického průseráře. Výňatek z jeho druhé knihy Závislaci si přečtete u nás na webu.