Jazzové okénko. Kde, jak a hlavně proč?
Dychtivá hudba žalu a svádění. Kompoziční matice, spojující póly světa i hudby, a to jak reakční formou zvolání a odpovědí, tak tématy, které otevírá. Hudba pro dospělé, ke které se musí promilovat. Mládeži nepřístupno. Afroamerický žánr s bohatou historií utlačování, arytmie, jasmínového parfému,…
Dychtivá hudba žalu a svádění. Kompoziční matice, spojující p
ó
ly světa i hudby, a to jak reakční formou zvolání a odpovědí, tak tématy, které otevírá. Hudba pro dospělé, ke které se musí promilovat. Mládeži nepřístupno. Afroamerický žánr s bohatou historií utlačování, arytmie, jasmínového parfému, kovů a levného bourbonu. To vše představuje jazz.
Jazz napříč letopočty
Jazz je o duševním souznění, ne o technické dokonalosti. Je to respektuhodný styl, který zvládnou pouze praví hudebníci. Ti, kteří znají hudbu skrz naskrz, zvládnou toto surově syrové a svou špinavostí nejčistší hudební umění. Nedá se naučit, pro pochopení si musíte něco prožít. Navozuje vzpomínky a vytváří prostor pro vyjádření pocitů. Je plný nostalgie, výčitek a milostných závratí. Při hraní jazzu musíte mít cítění jak pro hudbu tak pro lidi.
Pod hanebným stigma plantážnické hudby je podvědomě zařazený jako
„
pracovní písně černochů”. Tzv. tradiční jazz a jeho formy (swing, bebop, boogie, dixieland) skutečně vznikly syntézou černošských spirituálů, folkloru a koření situace. Zlatou éru řadíme do 40. let 20. století. Druhým významným popudem ke vzniku jazzu dnešní podoby byl ragtime, rytmický styl předepsaný typicky pro klavír, který tvoří pomyslnou poslední fázi přechodu mezi černošskou lidovou tvorbou a jazzem.
Přestože se již roku 1865 oficiálně zrušilo otroctví, dobové hranice rasové segregace byly znatelné. Černoši tedy stále bavili či pracovali pro bělochy a bohatší vrstvy. V ragtime se pak jedná o bělošskou kabaretní parodii černochů, která později ztratila rasistický ráz a byla hrdě přehrávána i černochy. Na druhé straně humorných scének stál smutný blues, který dotvořil DNA hudby kontrastních barev a nálad.
Barevná paleta z New Orleans
Kulturním centrem jazzu bylo New Orleans. V tomto městě panoval k černochům značně tolerantnější vztah. dbalo se na zachování tradic a jazz se opečovával. Později ale byli hudebníci donuceni přejít do jiných měst z nepřízně situace světové války a dalším centrem se stalo Chicago. Hospodářská krize ve třicátých letech nicméně zasáhla do životů všech a všude a podmínky zanesly mnoho hudebníků do lákavého velkoměsta New Yorku.
New York byl zářným cílem na cestě ke slávě. V Evropě se jednalo o Paříž se slavnými kabarety, kde se mimo jazzu zpíval a hrál chanson. Příchodem druhé světové války se vývoj jazzu dramaticky zastavil a čelil mnoha změnám. Přišel soul, funk a další trendy společně s kombinacemi s jinými kulturami – latin jazz. Do jazzu se vmísily i elektro prvky, nicméně trable s láskou i verva zůstaly. Zmíněné nové styly zkusíme poznat příště.
Bouřlivá, třicátá, jazzová léta byla doba, kdy se prohibice zapíjela. Striktní éra americké politiky vedla k výchově jazzu v ilegálních barech. Stal se hudbou zakázaných míst. Hrál se v tajných barech jako doplněk k umocnění klidné a svůdně nebezpečné atmosféry. Byl vhodný pro komunitu
„
black and tan”, černých a opálených, kteří patřili k mafii a revoltě mladé generace. Jazz si tedy získal přízvisko ďábelské hudby, propagující promiskuitu a jiné nemorální chování. Získal si jméno a pozici.
Smyslem jazzu jsou pocity. Je rozmanitý a plný kontrastů. Od zakouřených barů přes burlesku na večírek na jachtě. Jazzové styly roztřídíme podle oblastí i dekády. Taneční swing s zářivými bigbandy, roztrhaný bebop plný experimentů (scatting, polytonalita), houpavý modal jazz či chladně uhlazený cool jazz. Styly poskytují svobodu, ale každý jinou míru. Pokus o jednotnou definici jazzu je marný, neboť ani samotná skladba nebude vždy stejná.
Hudba nekonvenční, nikoliv bez pravidel
Jazzová hudba je charakteristická synkopovým rytmem, často záměrnými odchylkami a neladícími tóny, které evokují lichotky a škádlení, v neposlední řadě také improvizací. To je dovednost, na které si každý jazzový hudebník zakládá. Hudebník pouze neinterpretuje cizí skladbu, ale vytváří osobitou zpověď. Neopomínejme ale dané kompozice či aranžmá, které jsou danými segmenty jazzu. Každý jazzman musí umět modální stupnici v pravidelných intervalech, ze kterých vycházejí různé kombinace. Stále se ale nejedná o artificiální hudbu, protože tvorba je individuální.
Jazzová hudba je založený na vrstvení chytlavě jednoduché melodie a různých harmonií, který může kombinovat i rytmický zpěv a kontrapunkt. Je ovlivněn jak harmonickou studií, která se vyvíjela v Evropě, tak africkými rytmy. Právě neobvyklé zbarvení přitahuje pozornost i vystudovaných hudebníků.
Záleží pouze na emocích
V jazzu vše závisí na barvě, která je ukazatelem nálady. Svět není černobílý, jazz tedy přináší nové odstíny, které se zbarví pouze v kvintách. Typické jazzové nástroje jsou žestě, basa, bicí a klavír, nicméně je to experimentální hudba pro všechny. Muzikanti kladou důraz na druhou a čtvrtou dobu. Jazz se nikdy nestal zcela komerčním. Ve filmech je ukazovaný jako ležérní styl podnapilých hudebníků, vyžaduje ale disciplínu. Je plný příběhů jednotlivců. Jazz bylo časté útočiště negramotných a chudých lidí, kteří neměli jinou práci a možnost, ale objevili v sobě vášeň a spoustu trápení. Je netaktní sledovat jazzového hudebníka jen jako estrádního muzikanta, který si odloží sklenku na desku klavíru.
Jazz musíte mít v sobě. Slyšet ho a cítit ho. Silně ho uchopit. Nebát se, mít dostatek kreativity a zásobu odpovědí na otázky, které vás potkají. Rozvířit v sobě horkou krev a hlavně nasát rytmus. Je to hudba, jejíž přednes vás ničí, hra vysiluje, pravda ubijí. Šeptá, kašle, křičí.
Mnohým může připadat, že hrát jazzová hudba je jako oživovat mrtvého. Snažit se o zastaralý styl, na který dnešní osazenstvo nemá náladu. Vždyť v sobě nemá dostatek šťávy, úprav a neologismů. Přitom je to autenticita erotiky a jiných citových stavů v tom pravém slova smyslu. Řeší se pořád to samé, city, a mně připadá, že jazzoví umělci své rozpoložení vyjadřují nejupřímněji. Formou revivalů i inspirace. Té je v hudbě nevyčerpatelné množství. Nezáleží na stylu, ale kvalitě a vkusu. A ten si každý najde sám. Někdo to rád horké, a někdo úplně jinak.
