„Češi si chtějí zahalekat a napít se u toho.“ Karel Juráň o muzice, učení a Francii.
Koncem letošního července, přesně 28.7.2020, nás v Doubravici poctil návštěvou Karel Juráň, mnohými považovaný za jednoho z nejlepších kytaristů a hráč na klávesové nástroje. Seděli jsme na terase, pili kafe, Karel pokuřoval a já jej trochu vyzpovídal.
Koncem letošního července, přesně 28.7.2020, nás v Doubravici poctil návštěvou Karel Juráň, mnohými považovaný za jednoho z nejlepších kytaristů a hráč na klávesové nástroje. Seděli jsme na terase, pili kafe, Karel pokuřoval a já jej trochu vyzpovídal.
Karle, určitě ti neuniklo, že včera proběhla v Praze demonstrace lidí pohybujících se kolem kumštu. Co ty na to jako aktivní muzikant? Dotkly se tě věci kolem nařízení vlády a koronaviru vůbec?
**Karel: **
Samozřejmě dotkly. A určitě to není jenom věc jednotlivce, ale celého společenství kumštýřů.
Já jenom kroutil hlavou nad určitou částí našich spoluobčanů, kteří jednak prohlašov „něco pořádnýho“. Co si o tomhle myslíš ?
**Karel: **
Já bych to vzal z druhé strany. Osobně si myslím, že celá věc kolem koronaviru je nepoctivě a špatně nafouklá a medializovaná. Cítím tam obrovskou manipulaci. Hele, muzikanti jsou přece podnikatelé jako kdokoliv jinej a jsou lidi, kteří mají hypotéky, úvěry na vybavení anebo aparaturu. Potřebujou pravidelnej měsíční příjem a jsou na tom závislí. Běžnej člověk vidí jenom ty vysokopříjmové skupiny kumštýřů, ale zbytek, těch 99 %, má problémy. A znovu říkám, nejsou to jen muzikanti, ale i herci nebo malíři. Je nesmysl to oddělovat.
Mně se líbil komentář takto dotčeného herce. Ať tedy lidi vypnou rádia, televize, internet – a uvidíme, kdo začne řvát první.
**Karel: **
Tak tak. Nebude tady nic, jenom šeď, všichni budeme stejní, ale happy.
Protože on si každý myslí, že je to ohromná legrace, stoupnout si na jeviště a hrát. Teď to ale vezmeme odjinud. Ty máš klasické hudební vzdělání a mimo jiné učíš v ZUŠce, že? Co tam učíš?
**Karel: **
Do nedávna jsem učil kytaru a piáno, ale teď už učím jenom piáno.
„Hudebka je dobrý zázemí.“
Karle, já tě znám, a nepřeháním, když řeknu, že u nás patříš k hudební špičce, a myslím, že bys neměl problém hrát s kýmkoli na světě. Neuraž se, ale není to škoda, že taková extra třída, “jenom“ učí v hudebce ?
**Karel: **
Teď jsme to trochu nakousli. Hudebka je dobrý zázemí právě pro případ, jako se stal teď. Aspoň nějaký finance jsou tam jistý, co si budeme povídat. To za prvé. A za druhé, a to je důležitější – nesmírně mě baví práce s dětmi. Děti jsou boží, to jsme spolu už probírali, ony učí zároveň i mně. A učení jako takový není jenom o celkovým přístupu – o výměně informací, o komunikaci, všechno je to úžasně propojený. Já když učím děti muziku, učím je zároveň komunikovat. Takhle bych to asi viděl.
To chápu. Karle, ty máš dlouholeté zkušenosti s hraním v cizině, zejména ve Francii, se špičkovými muzikanty. Slyšel jsem nějaké nahrávky a moc se mi to líbilo. Jak se díváš, z pohledu muzikanta na srovnání tam a tady?
**Karel: **
(usmívá se)
To je mazec, tohle. To je na strašně dlouhou debatu. Ale kdybych to měl shrnout, tak my, Češi, jsme hodně konzervativní. Příklad – u nás lidi chodí nejraději na muziku, kterou znají. Chtějí si zahalekat, napít se u toho a tak. Zatímco v tý cizině je to trochu naopak. Samozřejmě jak kde, ale v globálu je to tak. Ono se může stát, že třeba v Londýně může hrát i poměrně slavná kapela a má menší návštěvnost než kapela, kterou skoro nikdo nezná. Oni si lidi řeknou: „My chceme slyšet něco, co ještě moc neznáme,“ a jsou zvědaví na něco nového.
Tak to máme hodně do čeho dorůstat, viď?
**Karel: **
Ano, to teda. My jsme projeli celou Francii, kluby, venkovní scény, Švýcarsko. I tady a na Slovensku jsme hráli. A ono je to tak, že všude jsou lidi tak trochu stejní, aspoň co můžu porovnat. Ale například ve Francii, co se umění týče, je to otevřený celýmu světu. Máš tam střet kultur, a teď proboha vynechme politiku, ale já tam potkal lidi z různých etnik, kluky z Maroka, ti třeba hrajou etno s nějakým rastamanem z Karibiku, mají kytaru, kastaněty a bicí a jedou – klidně celej koncert. A byli lidsky úplně úžasní. A o tom to je, přece.
Lehce se o to otřu. Myslíš si, že Francouzi jsou díky téhle národnostní míchanici kulturnější než my?
**Karel, **
No, ono je to asi i tím vývojem, který probíhal jinak u nás a jinak ve Francii. Francie, spolu s Velkou Británií byli vždycky takoví kulturní lídři Evropy. Oni mají opravdu jiný přístup.
Teď otázka, která se bude spoustě českých kumštýřů líbit. Ty jsi mi vyprávěl, že ve Francii, pokud umělec prokázal, že je tvůrčí a aktivní, měl nárok a dostával státní podporu a ne úplně zanedbatelnou.
**Karel: **
Před těmi pár lety to tam tak skutečně bylo. Dostávali příspěvek asi tisíc euro. Ale samozřejmě kolik sis vydělal navíc, bylo na tobě. Nic jsi nemusel vracet. Prostě jsi mohl svobodně pracovat, ale musel jsi prokázat, že něco vytváříš.
Tak to se mi snad jenom zdá.
**Karel: **
Nezdá, takhle to tam fungovalo. Ale fakt sis nemohl jen tak lehnout a brát prachy. Ale měl jsi třeba aspoň na nájem, kterej byl v okrajový části Paříže za relativně slušný peníze a ještě ti zbylo trochu na živobytí.
No vidíš, teď mi naskakuje v souvislosti s korona krizí… Myslíš, že konkrétně ve Francii si muzikant může tu „vatu“ vydělat, aby třeba takový průšvih přežil? U nás je to tristní a spousta lidí kvůli tomu raději muziku úplně zabalila.
**Karel: **
Ono je to vidět třeba i v Německu. Prostě pokud jsi provozovatel živnosti, dostal jsi od státu podporu automaticky. Ne jako tady, že o ni pokorně žádáme a potom se klepeme, kdy nám ji zase seberou.
A většina lidí tě ještě sejme, jak si můžeš dovolit cokoli od státu chtít.
**Karel: **
Přesně tak.
No nic. U nás platí, že co Čech, to muzikant. Je to stejný i ve Francii ?
**Karel: **
Tam je to asi trochu tím, že jednak je Francie mnohem větší a za druhé je tam opravdu strašná spousta národností. Oni jsou zvědaví, jak se můžou vzájemně obohatit a nikdo neřeší, jestli je jeden z Pamíru, druhej třeba z Nigérie a třetí z Čech, ale pěkně – ukaž, jak to hrajete u vás. Takže je to o hodně jiný. Barevnější.
Teď mi úplně naskočila otázka. U nás je móda, podle mýho až úchylná, revivalových kapel. To máš asi čtyřicet Kabátů, osmdesát krát ABBA atd. Jak je to ve Francii? Taky jsou takhle praštění?
**Karel: **
Ale tak jasně, u nás je to v podstatě sázka na jistotu. Lidi chtějí slyšet to, co znají z rádia a televize. Proto třeba na městských slavnostech vyhrávají tyhle revivalový nebo coverový kapely. Těžko se to dá úplně odsoudit, je to prostě tak. Ve Francii tohle až tak moc není. Tam opravdu jede spíš autorská tvorba. Tady jsme hodně takoví zapouzdření.
Ono je to vidět třeba i při natáčení ve studiu. Tam jsem byl svědkem, že třeba celej den řešili u jedný písničky, aby měla basa s bicíma ten správnej, jak to říct slušně, zvuk. Tady se řekne: „Hele, hraješ tam Gdur,“ tak já tam něco nasmažím a bude. Neříkám, že je to všude pravidlo, ale ten trend tady prostě je.
Hele, zajímavý je třeba i to, že tady je to hodně zaměřený na lídry kapel, na zpěváky, ale ve Francii by si tihle lidi ani neškrtli. Tam je třeba, nevím, deset tisíc kapel a stovky, ne-li tisíce, luxusních zpěváků. Takže tam, abys uspěl, musíš sakra něco předvést. No, hrál jsem tam s jednou docela známou českou cover kapelou a oni mi řekli: „No, tak u vás jste možná dobrý.“ A šmytec.
My tady máme spoustu šikovných muzikantů, mají nápady, invenci. Ale neumí to posunout nikam dál – třeba od zvládnutí nástroje atd. Asi tady chybí i motivace, sestavíš parádní kapelu ze super muzikantů, budeš makat a kdo na tebe přijde? Lidi půjdou raději třeba na Kabát revival. Trochu to shazuju, ale víš, že jsme to spolu nesčetněkrát probírali.
Ano, máš pravdu, měli jsme velké plány. Na mě to o koroně padlo a ztratil jsem motivaci. A pravda je, že když hraju někde sám, lidi chtějí spíš starší písničky, Písek a Blázna za komínem a tyhle. Tak mě občas i napadlo, jestli tvorba nových písniček není trochu kontraproduktivní. Ale spíš mám asi blbý období.
**Karel: **
Ono to souvisí i se vzdělaností národa všeobecně. Teď bohužel tady letí prvoplánová muzika, písničky na čtyři akordy, blboučkej text, ale lidi si to snadno zapamatujou.
Ale pryč s chmurami. Karle, tys mi říkal, že na prvním místě je dobře zvládnout nástroj, na který hraju. Další věc je invence a notná dávka štěstí. Já můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že jsi na naše poměry opravdu top muzikant. Vím, že jsi dostával nebo stále dostáváš nabídky na hraní od českých špičkových kapel. Upřímně, neštve tě někdy, že jsi na některou nekývnul ?
**Karel: **
Víš, já jsem do českýho vrcholnýho šoubyznysu kdysi nastrčil nos. Ale když jsem viděl, jaký tam panujou vztahy, tak jsem říkal, že si nechci kazit život. Jak se říká – nechci si ničit karmu. (smích)
Ne, podívej, proč bych měl přijmout princip dravce, byť za cenu, že bych jezdil se slavnou kapelou a měl prachy. Ten já v sobě nějak nemám. V kapele musí být pohoda, takovej princip rodiny, víš?
https://www.youtube.com/watch?v=Z1C4n0rNsgA
Takže jsi ochoten raději odpustit v kapele i mírné nedostatky, než to brát jako chození do, byť luxusní, fabriky?
**Karel: **
Určitě. Sám mám nedostatků milión. Podívej, to bych ani nemohl učit, pokud bych nebyl tolerantní.
Karle, máš v plánu něco nového, nový projekt?
**Karel: **
Mám, ale nerad bych to zakřikl. Je to úplně něco nového, ale opravdu raději počkám.
Dobře, pojďme jinam – ty máš absolutní sluch, že? Není to někdy spíš prokletí?
**Karel: **
Ano, mám, a opět ano, je. Mě vždycky hrozně bavily různé fúze, třeba lidový muziky s jazzem, bigbítem a tak.
Prosím tě, učíš děti, to jsme probírali. Mají z tvého pohledu děti dnes vůbec perspektivu? Není tady muzikantů opravdu až moc?
**Karel: **
To je složitý. Je to i o tom, že rodiče si naplňují trochu své ambice, což ale není úplně špatná věc. A nebo to fakticky ty děti baví a pak už to víceméně bude na nich, jestli něčeho dosáhnou.
A jak je to u tebe, Karle? Máš ambice být slavný?
**Karel: **
O tom to vůbec není. Jak praví staré přísloví. Světská sláva, polní tráva. Já chci být hlavně v pohodě s lidmi, které mám rád.
Náš rozhovor s Karlem Juráněm, jedním z nejlepších muzikantů, které znám, pokračoval ještě dosti dlouho a probrali jsme mnoho témat. Já se hlavně těšil, až si společně zase někde zahrajeme.
