„Kapela by se měla starat o to, aby hrála.“ O marketingu, zkouškách a strunách s kapelou Spolektiv
Tentokrát jsme za rozhovorem zamířili do malebné vesničky Příbraz, kde má v pronájmu hospodu jeden z kytaristů skupiny Spolektiv, Martin Jančura. S ním a s dalším kytaristou Jaroslavem Hnízdilem jsme probírali slasti a strasti muzikantského života.
Tentokrát jsme za rozhovorem zamířili do malebné vesničky Příbraz, kde má v pronájmu hospodu jeden z kytaristů skupiny Spolektiv, Martin Jančura. S ním a s dalším kytaristou Jaroslavem Hnízdilem jsme probírali slasti a strasti muzikantského života.
My jsme po cestě sem, Martine a Jardo, probírali mimo jiné i problém všech kytaristů hrajících prsty pravé ruky a sice lámavost nehtů. Jarda mi na tebe prozradil, že už i ty jsi v klubu „akryláků“. Je to pravda?
**Martin: **
No počkej, já už jsem dávno v klubu. Začal jsem s gelovými nehty
v podstatě daleko dřív než Jarda. Jedu v tom už pár let.
**Jarda: **
Já musím na Martina prozradit, že je skutečně v kapele gelový startovač a časově bych to viděl tak, že už v době, kdy jsme točili CD Dej mi tvar, to už jsou čtyři roky, tak tam jsme oba točili s gelovými nehty. Ovšem Martin už je měl dobře rok předtím, zatímco já se sveřepě držel svých praskajících nehtů. Takže je má tak pět nebo šest let.
**Martin: **
Tak asi jo. No, ale teď teprve mám tu vaši technologii, akryl, a jsem fakt nadšený.
Chodíme dokonce ke stejné nehtařce, Světlaně Bilous, viď?
**Martin: **
Ano, byl jsem tam sice zatím jen jednou, ale spokojenost maximální.
Tak vítej v klubu. Zatím jsme, co já vím, první tři v Budějovicích. Ale, řekněte mi, máte pánové klasické hudební vzdělání na kytaru ? Nebo jste samouci?
**Martin: **
Jsme samouci. Já tedy určitě. Nevím, jak Jarda.
**Jarda: **
Já též.
A máte vzdělání na nějaký jiný nástroj?
**Jarda: **
Já chodil osm let na akordeon, s nástupem na gymnázium jsem ho trochu upozadil, protože vliv spolužáků – kytaristů byl dominantní.
A taky se na kytaru dobře balily holky, že?
**Jarda: **
No, tak tady platilo to staré dobré pravidlo, že kytarista hraje a holky mu přeberou ti, kteří nehrají na nic. A ty nakonec hraješ u toho ohýnku sám.
Jo jo, měli jsme na čundrech smutný život. Hraješ jako o život, pokukuješ po holce a potom ti ji přebere někdo jiný a ty sedíš ve tři ráno jako idiot u ohníčku sám s kytarou. Taky to znáš, Martine?
**Martin: **
Ne, já mám opačné zkušenosti.
**Jarda: **
Ale vážně. Já hrál na kovové struny, a trvalo asi tři roky, než jsem přešel na nylonové. Já jsem před lety potkal kamarádku, která mi říkala, že ti největší machři hrají na nylonové struny. Víš, třeba Paco de Lucia a další. Tihle mistři. Takže já jsem po letech tenhle svět přijal a zjistil, že mi to maximálně vyhovuje.
Co ty, Martine, kov nebo nylon?
**Martin: **
Taky nylon. Taky jsem hrál léta na kovové struny, byl jsem takový táborový kytarista, vyloženě průměrný. Potom jsem šel na vysokou školu, kde jsem potkal Jardu, který v té době už hrál jako písničkář. Až tam, když jsme se domluvili, že bychom spolu mohli hrát, jsem začal doopravdy cvičit na kytaru.
Učil ses podle nějaké kytarové školy? Já třeba tahal Jirmala a další klasiky.
**Martin: **
Já jsem fakt ryzí samouk. Hledal jsem na hmatníku, aby to znělo, neznal jsem akordy, noty, nic. Opravdu ryze intuitivní záležitost. Až tedy na té vysoké škole jsem to začal brát vážně.
Vidíš, vysoká škola. Narážím často na jednu věc a sice, že spousta hlavně folkařů, má pedagogické vzdělání. U Spolektivu jsou to možná všichni, nebo se pletu?
**Jarda: **
No, je nás v kapele pět a „pedák“ máme čtyři. Z toho tedy u učení zůstali dva. Renata Švecová je ve školce, Tonda Vidlák učí v hudební škole. A my ostatní jsme sběhli k něčemu úplně jinému. Jediný náš basák, Jirka Regásek, má úplně jiné vzdělání.
Tonda Vidlák je mimochodem asi jediný muzikant na jihu, který mimo spousty jiných nástrojů hraje na dechový syntezátor, což asi není úplná legrace.
**Oba: **
V širokém okolí jsme nevěděli o nikom jiném, to je pravda. V poslední době se to přeci jen mění a dechový syntezátor se přeji jen objevuje. A je to fakt kumšt na něj hrát.
Já jsem si vůbec všiml, že na pětičlennou kapelu máte neuvěřitelný nástrojový park. Umíte vůbec spočítat, na kolik nástrojů na koncertech hrajete?
**Jarda: **
Myslím, že je úplně zbytečné těch několik desítek nástrojů počítat.
**Martin: **
Protože neustále přibývají.
Asi se dá říci, že jste takoví jihočeští experimentátoři, že? Vy jste úplně atypická kapela, i co se třeba aranží týče. Zajímavé je, že nikdo z vás, kromě zmiňovaného Tondy Vidláka, se muzikou neživí, je to tak?
**Oba: **
Ne, nikdo, každý má úplně jiný druh obživy. A Tonda vlastně učí v hudební škole, takže vysloveně koncertováním se taky neživí.
No vidíte, pánové, to je zajímavé. A upřímně – bránili byste se tomu, aby vás muzika živila?
**Jarda: **
Já si myslím, že být muzikantem je dost výrazný charakterový postoj. A myslím, že to až tak není o hudebním vzdělání, ale o tom, co člověk chce vyjádřit. Já mám za hodně důležitý moment i autorskou tvorbu a přínos všech členů kapely. A takové muzice bych vůbec nebránil, aby mě živila.
**Martin: **
Já zase mám touhu se muzikou živit, mně by se to líbilo a myslím, že děláme všechno pro to, aby se tak stalo, ale upřímně myslím, že je to v současné době dost nereálné a ve světle korona krize jsem byl i rád, že nejsme na muzice závislí.
To můžu potvrdit i sám za sebe. Nemít i jiný zdroj obživy než muziku, měl bych velké existenční problémy. No, nic. Vím, že jste každý z jiného konce Jihočeského kraje. Nedělá vám to organizační problémy? Zkoušky, koncerty a tak.
**Martin: **
My zkoušíme přímo tady v šenku v Příbrazi, v hospodě, což je úžasné.
**Jarda: **
No, ale kdybys nás chtěl všechny v jeden den objet, dát si u každého třeba kávu…
Martin: …
nebo panáka…
Jarda: …
to by bylo zajímavé. No, tak ujedeš cca 250 kilometrů. Což znamená, že pokud bychom nedrželi při sobě, tak by to nebylo jednoduché. Je to logisticky dobrodružné. Zkoušíme, pokud jsou okolnosti v normě, jednou týdně.
**Martin: **
Máme nepsané pravidlo, minimálně jednou týdně se vidět. Buď na hraní anebo na zkoušce.
**Jarda: **
Ono je to i z toho důvodu, že děláme celkem dost složité písničky, takže ty zkoušky jsou důležité. Stává se, že si trochu pozkoušíme věci i před hraním a tak.
Dáváte přednost spíš domácí přípravě, nebo všechno tzv. pečete na zkouškách?
**Martin: **
Bez domácí přípravy to nejde, na nástroj se prostě cvičit musí. Aranže děláme na zkoušce.
A taky si zkoušky natáčíte a dotváříte si věci doma?
**Oba: **
Ano. Ale ta tvorba, ten proces probíhá i tady, na zkoušce. Na aranžích se podílíme všichni.
**Takže kapelníka, který by měl právo veta asi nemáte. **
**Jarda: **
Co se týče tvorby, je to vždy hodně o diskusi a každý má k tomu co říci Je to naše společné dílo, do kterého se snažíme zapojit všechno možné, dokud nejsme spokojeni všichni. Tady to o právu veta jednoho člověka není. Já ale vím, že máme pak důležitý kontrolní mechanismus, a tím je Martin, protože on všechno vidí a slyší. Rytmus, ladění a tak.
To je, Martine, v kapele skoro prokletí, viď?
**Martin: **
Jojo, už mě nemají rádi.
Každé smíšené kapele, kde jsou muži i ženy pohromadě, dávám jednu stejnou otázku. Jsou s tím nějaké problémy? Odpovědi se různí, ale u vás, jak jsem vypozoroval, tohle vůbec nevnímáte jako předmět nějakých třenic. Nebo se pletu?
**Jarda: **
My s Renatou, či raději Meldou, jak se jí léta říká, máme obrovskou výhodu, dá se říct. Ona je, jak sama říká, „pátej chlap v kapele“.
To je dobré a všude to tak není
.
Ale – já už delší dobu pokukuji po jedné věci, kterou mám na stole před sebou. Vy jste vydali desku „Vyřiďte doma“, ale vydali jste ji nejen jako klasické CD, ale i jako vinyl, což je krásný počin. Co vás vedlo k vinylu? Staromilství?
**Martin: **
Já jsem staromilec, to se přiznám. Ale vydání desky stojí, jak víš, hodně peněz a tak jsme na vinyl vůbec ani nemysleli. Ale během natáčení se objevil jeden náš fanoušek, který je milovníkem vinylů a ten nám hodně pomohl.
To je od něj hezké. A jak se vám točilo? Máte tam spoustu hostů. Jak se, pro lidi neznalé věci, taková deska v dnešní době financuje?
**Jarda: **
Natočili jsme tři řadové desky. Každá je úplně jiná. A je to tak podle nás dobře. Při natáčení posledního cédéčka jsme si řekli, že se nebudeme bát a udělali jsme instrumentálně dost náročnou a v určitých ohledech i složitou desku.
**Martin: **
Jo, a to financování – většinou nám přispěli naši známí, kteří třeba podnikají a mohli si dovolit nás finančně podpořit. A hlavně nás mají rádi a mají rádi naši muziku. Potom samozřejmě kapela šetřila z honorářů. Vlastně celý rok veškeré peníze šly do desky. Takže jsme sehnali dopředu dostatečný obnos, aby na to natočení stačil.
Hele, kluci, Spolektiv natočil první desku v roce 1994, potom jste na strašně dlouhou dobu činnost přerušili. Chlapi, proč proboha jste se dali po tolika letech, v téhle poměrně pro muziku nepříznivé době, zase dohromady?
**Martin: **
No, to je otázka. My jsme vůbec celou dobu nehráli, kromě Renaty, která měla a má ještě jinou kapelu a my hráli tak v hospodě. Ale všem se nám stýskalo a slovo dalo slovo a teď už hrajeme sedmým rokem.
A co jste od toho v téhle době čekali?
**Jarda: **
Já jsem během té doby sem tam s někým hrál, ale nebylo to úplně ono. A jednou mi moje žena z legrace pravila, jestli mám opravdu takhle nízké cíle a já jí řekl, že to sice ne, ale nějak nejsou lidi. No a tak to nějak naskočilo. A po těch letech bylo fantastické, že u všech byla obrovská vlna chuti se do toho pustit.
Takže víceméně spontánně jste v jeden moment naskočili.
**Oba: **
Ano, úplně spontánně.
**Jarda: **
Byla to paráda. No a potom jsme začali zjišťovat, jak moc se mezitím změnil ten český hudební prostor. Za těch osmnáct let, co jsme nehráli, to všechno dostalo úplně jiné kontury, jiná pravidla. Ale k naší velké potěše si nás spousta lidí pamatovala.
„Kapela se má starat o to, aby tvořila.“
Já si troufám tvrdit, v dobrém samozřejmě, že jste, alespoň tady na jihu, mimo kategorie. Takhle tady nikdo nehraje. Já vím, že, byť nejste profíci, máte profesionální přístup k propagaci a zviditelnění kapely. Jak na to jdete?
**Martin: **
Kapela by se v první řadě měla starat o to, aby hrála a tvořila. PR a propagaci by měl dělat někdo, kdo to umí, to je jasné. Pokud ale není kapela rozjetá, tak to nejde, protože si toho člověka prostě nezaplatí. U nás je to tak, že my se to učíme dělat a samozřejmě, je to někdy systém pokus-omyl.
Vůbec nevím, jestli to teď děláme dobře. Takže někomu radit bych si opravdu netroufal. Podvědomě ale cítíme, že bychom jako kapela měli hlavně tvořit, hrát, cvičit a tohle by měl dělat někdo jiný. Profesionál.
**Jarda: **
Dneska je o sobě dávat vědět těžké. Nikdy nevíš, co je málo a co už moc. Určitě je ale důležité o sobě dát vědět. My s Martinem děláme vlastně manažerskou práci, sháníme hraní atd.
Takže ten největší „opruz“.
**Oba: **
No to teda. Je to o telefonování, přesvědčování pořadatelů – vždyť to znáš sám.
Velice dobře. I proto vám, i celé kapele Spolektiv, přeji hodně hezkého a pohodového hraní.
V našich rozhovorech vyšlo:
- Jak se hraje s vlastním tátou? Vyzpovídali jsme dva členy kapely PT Band
- „Většinou zblbnou chlapi,“ tvrdí trio zpěvaček MiMoBa-nd
- O praní prádla, Nightwish a baskytaristkách. Jak to vidí budějčtí Nightwings?
- „Češi si chtějí zahalekat a napít se u toho.“ Karel Juráň o muzice, učení a Francii.
