„Volové, proč nehrajete spolu?“ Vyzpovídali jsme folkové duo bratrů Biginbrothers

Tentokrát jsem zvolil úplně jiný typ komunikace než dosud. V době koronakrize jsem zavolal svému kamarádovi Michalu Bydžovskému, abych ho vyzpovídal o muzice, hraní s bráchou, o tom, co ho ve folkové muzice štve a co naopak těší.

Michale, zdravím tě do dálky a doufejme, že jste s rodinou v pořádku. Je listopad 2020 a druhá vlna koronakrize je v plném proudu. Co vy, dobrý?

**Michal: **No, člověče, zrovna jsi mě trefil po návratu z testů. Syn je pozitivní, měl i nějaké ne moc pěkné příznaky, ale my nic. Tak doufejme, že to bude v pohodě.

Poprvé v životě někomu přeju, aby byl negativní. Pojďme do příjemnějších vod. Co přivedlo tebe a bráchu k muzice, potažmo folkové?

**Michal: **Náš táta, který měl přezdívku Bigin, hrál v 70. letech s trampskou kapelou Rychtáři v Chebu. Kapela to byla dosti populární na tehdejší dobu a tak jsme s bráchou Honzou měli dobré hudební zázemí. Já to vnímal víc, protože jsem od Honzy deset let starší.

„Nezmaři nám řekli, že budeme Biginbrothers.“

Aha, tak to leccos napovídá i o vzniku názvu vašeho dua – Biginbrothers. Kdo ho vymyslel?

**Michal: **My se dlouhá léta kamarádíme s kapelou Nezmaři a oni nám ten název vlastně „ušili“. Prostě nám jednoho dne řekli, že budeme Biginbrothers a tak jsme poslechli. Přece jenom jsme mladší, a slušně vychovaní, takže jsme nějak neodporovali.

K Nezmarům a jejich pověstným legráckám se ještě dostaneme. Michale, tys mi říkal, že jste trávili hodně času u pardubické kapely Stopa. Ty jsem měl rád, byli výborní.

Michal: Víš co, tam jsem, aspoň já osobně, nasával tu pravou muzikantskou** **atmosféru. Tam se hrály a zpívaly ty slavné písničky, které mě ovlivnily vlastně napořád.

Tak to jsi měl za učitele ty nejlepší z nejlepších. A teď tedy jak jste s bráchou začínali? Počkej, ještě se tě musím zeptat, kdy ses vlastně začal učit hrát na kytaru? To jsi byl ještě malej špunt, ne?

**Michal: **No, to ne. Na kytaru jsem začal hrát až na učňáku, někdy v patnácti. Šel jsem na Fláje…

Myslíš TY Fláje? Tam nemohlo nic bejt… Co si pamatuju, tak je tam přehrada a u ní stojí dva domy. Široko daleko nic není. To snad ne.

**Michal: **Jo, to jsou TY Fláje. A určitě si ještě pamatuješ, jak tam byly jenom torza zničenejch lesů, jenom ty klacky, co měly bejt kmeny a od Litvínova, což je sedmnáct kilometrů daleko, když foukal vítr, tak tam pluly po nebi krásně žlutý a zelený a různobarevný mraky. Táta, když mě tam vezl, tak při odjezdu brečel. No, tak tam jsem začal hrát na kytaru.

*Ty bláho, to muselo bejt drsný. Teď jsou tam všude krásný lesy a litvínovská chemička už taky tak nečoudí.*

**Michal: **Ty lesy jsme tam právě sázeli my, učni. No a hele, po třech měsících, co jsem se učil hrát na kytaru, už jsme měli s kámošem vystoupení.

Tak jasně, chtěli jste místní učnice oslnit. Tomu velice rozumím.

**Michal: **Tak tam tedy, můžu tě ujistit, žádný učnice nebyly. Samý kluci. Ale víš co, tam se toho moc dělat nedalo, tak jsme hráli.

No jo, to je smutný. A jak jste tedy začali s bráchou?

**Michal: **Já jsem od učňáku pořád někde s někým hrál. Brácha taky, ale jak je o dost mladší, tak jsme se spolu občas někde potkali na nějaký muzikantský vrčce. A na jedný takový akci nás právě slyšeli Nezmaři a řekli: „Volové, proč nehrajete spolu?“ A tak jsme si řekli, že tedy ano. Potom nás na nějakým fesťáku Nezmaři normálně vytáhli z publika na jeviště a hráli jsme asi tři písničky. Já se ti, Luboši, tak klepal, že jsem potom skoro vybryndal pivo.

No, to je jim podobný. Ale zase jim můžete poděkovat, že vás „porodili“.

**Michal: **To tedy. Ony ty „porodní bolesti“ docela trvaly. Potom nám vymysleli název a už to tak nějak jelo. Dali jsme dohromady repertoár a začali se pomalu otrkávat. Dá se ale říct, že naostro a navážno hrajeme od roku 2017. To už jsme to začali brát fakt vážně.

Ale Michale, Biginbrothers nebyli vždycky duo, že? Byly tam s vámi i krásné dámy.

**Michal: **To byly, to je pravda. Víš jak to je – však jsi sám říkal, že se ti nejlíp hraje, když máš kolem sebe kapelu – bicí, basu, sólovej nástroj… A mně se vždycky líbily ženský vokály. Tak jsme občas hráli s nějakou zpěvačkou, ideálně i klávesistkou. Kapelu už asi dohromady nedáme, asi jsme na lidi nároční a než hrát s někým, s kým si nesedneme, tak to raději budeme jenom dva.

Rozumím ti velice dobře. Já se taky vrhám na dráhu starého, beznadějného písničkáře, ale občas si rád s někým zahraju. Teď jsi mi trochu nahrál na další otázku, byť ne zrovna příjemnou. Sám víš, že jsme mnohokrát probírali vztahy mezi folkaři, protože to je hlavně vaše doména – co si myslíš, jak to tam funguje?

Michal: Začnu trochu ze široka – dneska je u nás cca osm, deset profesionálních folkových kapel. Na ty lidi chodí a je to dobře a v pořádku. Tím pádem se ale na ostatní, dejme tomu amatérské kapely, moc nedostane. Pořadatel si pochopitelně raději pozve profíky, kde má zaručenou návštěvnost a čili peníze za vstupné, než někoho, kde je návštěvnost riziková. Není to ale až tak vina pořadatele, já se jim moc nedivím, ale spíš je to nevzdělaností českého publika.

Sám víš, že venku lidi chodí na nové kapely, jsou zvědaví a podporují je. Tady to moc nefunguje. Lidi se zapouzdřili v osmdesátých letech a na novoty zvědaví moc nejsou. Však už jsi to v nějakém rozhovoru zmiňoval. Ty méně známé kapely dostanou třeba na festivalu příležitost, ale někde stranou, v blbej čas nebo na nějakým zastrčeným pódiu. Jasně, ty profláknutý kapely měly, krom toho, že jsou fakt dobrý, i štěstí, že byly ve správný čas na správném místě. To třeba zmiňovaní Rychtáři nebo Stopa už byly za zenitem. Těm už ten vlak ujel. A že byly opravdu skvělý.

Dále tady funguje mezi amatéry reciprocita. Vy pozvete někam nás, my pozveme jinam vás. To taky není úplně v pořádku.

Ale co mi vadí asi nejvíc, je to, že dost natvrdo i tady převládají mezi kapelami prachy. Mohl bych jmenovat lidi, které znáš. Funguje to tak, že ten hlavní promotér, muzikant, dostane třeba od městského kulturního střediska peníze v řádu desetitisíců, aby něco uspořádal. Pozve si třeba nás a ještě někoho, dá nám každému tisícovku, zvukařovi dá taky tisícovku a zbytek si nechá. Jasně, nejsem proti tomu, aby si nechal něco jako odměnu za zprostředkování, ale tohle je dost brutál. A stává se to bohužel dost často.

Ano, vím o těch praktikách a taky vím, že tihle lidé si zadělávají mezi kolegy na problém. Nikdo s nimi nechce nic mít a je jenom otázka času, kdy na to dojedou.

Michal: Víš, co je zvláštní? Že je spousta lidí, kteří ví, co je to za lidi, a přesto za nimi jdou. No jo, asi to nevyřešíme.

Michale, zmiňoval jsi, že jsou lidi zapouzdření v osmdesátkách. Souhlasím, ale myslím, že se to týká spíš staršího publika, padesáti až šedesátileté konzervy, ne? A jak je to vůbec s mladými kapelami ve folku? Jsou? A mají šanci prorazit?

**Michal: **To je otázek najednou. Asi máš pravdu, že je to spíš u staršího publika, které nerado mění zvyky a raději slyší ty své kapely – znají je a ví, že je to sázka na jistotu. Ty kapely hrajou desítky let, něco umí a pozornost si zaslouží.

Mladé kapely mezi folkaři jsou, je jich spousta, ale, jestli si můžu dovolit malý rejpnutí, z těch desítek je tak jedno promile, které opravdu za něco stojí. Ono asi takhle – já sám se považuju za podprůměrnýho kytaristu a průměrnýho zpěváka, ale, a to považuju za hodně důležitý, dle mínění posluchačů má naše muzika *„ksicht“. **A *sám víš, že největší odměnou pro autora je to, když ti někdo řekne, že mu tvoje písničky pomohly v těžký chvíli nebo naopak na něj působí jako pohlazení po duši.

Už jsem chtěl i hraní pověsit na hřebík, mám spoustu jiných koníčků a někdy mě poměry kolem toho dění vyčerpávaly. Ale tohle je asi pro nás s bráchou v Biginbrothers ten hlavní motor. Má to, byť ne statisícové, ale přesto pozitivní ohlasy. Takže budeme pokračovat.

No, sláva, už jsem se lekl, že tě převálcují negace. To, co popisuješ, se tady táhne opravdu od těch osmdesátek. Naštěstí mladí už poslouchají i jinou muziku, ale pravda je, že u folkařů se tak nehledí na dokonalé zvládnutí nástroje a zpěvu, jako spíš na uvěřitelnost toho, CO zpíváš a hraješ. Je to tak ?

**Michal: **Je. A to mi u mladých právě chybí. Ať mi prominou, ale ve spoustě případů je ta muzika taková plytká a nevěřím jí. Hele, rockovej muzikant musí umět sakra dobře hrát, aby zaujal. Folkař právě ne, tomu lidi odpustí nějaký nedostatky. Ale pokud blbě hraje, zpívá a ještě zpívá kraviny – tak o čem to je?

Něco na tom je. Michale, píšeš teď pro Biginbrothers něco nového? A jak ti to jde?

**Michal: **Snažím se něco psát, já musím dostat ten pokyn shůry. Nejdřív mě napadne melodie a potom už je to jako křížovka a já doplňuju text. Takže je to složitej proces, ale to znáš sám. Taky to máš takhle, nebo jak ty píšeš?

Já jsem asi trochu anomálie – nejdřív mě napadne text, ten si zrytmizuju a do toho vymýšlím melodii. Dolaďuj**i ji s textem, frázování, rýmy, aby to celé dávalo smysl.**

**Michal: **Ty bláho, tak tohle slyším poprvé, to jsi hodně jinej.

**To mi říká moje žena taky. Trénuješ na kytaru? Cvičíš? **

**Michal: **Nepřeháním to. Občas stupnice. Spíš si držím fyzičku. Jezdím na rotopedu, vesluju, když to jde, tak ven na kole. Jo, a abych nezapomněl – vrhnul jsem se na angličtinu a tu drhnu každý den aspoň dvě hodiny.

**No vidíš, já to mám podobně – rotoped, ráno půl hoďky protahovací cviky, jíme zdravě, ale snažím se denně aspoň hodinu cvičit na kytaru. Vracím se ke klasický kytaře a zjišťuju, co ****všechno jsem **za ty roky zapomněl.

**Michal: **Ty jsi vlastně ten aktivní důchodce, viď? To je dobře.

Michale, sháníte si hraní sami nebo máte manažera?

**Michal: **Nemáme manažera a spíš to necháváme osudu. Zatím se vždycky někdo s nabídkou hraní ozval. Ale říkali jsme s bráchou, že je nám jedno, i kdybychom hráli jednou za rok. Muzika nás neživí a tak si můžeme dělat radost. Je fakt, to přiznám sebekriticky, že když nemáš motivaci, málo hraješ, tak taky málo cvičíš a je to potom znát. Když nehraješ týden, či měsíc, tak jsi potom nejistej. A to není dobrý.

Tak tak, to podepisuji. I proto se snažím prsty rozhýbávat co to jde. Řekni mi, kdyby se objevil někdo, nějaký šikovný zpěvák či zpěvačka, šli byste zase do kapely?

**Michal: **Člověče, asi jo. Já bych raději zpěvačku, mně se prostě ty ženský vokály líbí víc. Ale víš co – musela by to být trochu dračice, aby nás kopala do zadků a strkala nás dopředu. Ne to brát jako ukrácení dlouhý chvíle. Ale jak už jsem zmínil, máme oba s bráchou dost vysoký nároky na lidi a jsme i poměrně kritičtí, a tím si moc přátel neuděláš. Ale i k sobě, to zase musím podotknout.

Michale, bylo mi ctí a státním svátkem pokecat si aspoň po Skype. Držte se hlavně zdravotně, ať se vám koronavirus vyhne. Mějte se krásně a věřím, že se s Biginbrothers brzy potkáme naživo při muzice.

V našich rozhovorech vyšlo:

• Jak se hraje s vlastním tátou? Vyzpovídali jsme dva členy kapely PT Band
• „Většinou zblbnou chlapi,“ tvrdí trio zpěvaček MiMoBa-nd
• O praní prádla, Nightwish a baskytaristkách. Jak to vidí budějčtí Nightwings?
• „Češi si chtějí zahalekat a napít se u toho.“ Karel Juráň o muzice, učení a Francii.
• „Kapela by se měla starat o to, aby hrála.“ O marketingu, zkouškách a strunách s kapelou Spolektiv
• „Chceme hrát, kde se dá.“ Nejen o současné hudební scéně s metalovou bandou Arthemion